O sboru - O sboru dobrovolných hasičů Semily

Z historie SDH Semily I

Nejstarším semilským hasičským sborem byl tovární sbor německé firmy F. Schmitt, která měla v Semilech tiskárnu látek a tkalcovnu a v Podmoklicích-Řekách přádelnu a tkalcovnu bavlny s obytnou kolonií, kterou nazývala Iserthal – Jizerodolí. Úkolem sboru bylo chránit budovy firmy a pomáhat při požárech v Semilech a blízkém okolí. Tovární sbory nebyly ustavovány jako spolky, nefungovaly v nich volby funkcionářů ani nějaké schůze. Továrník byl zřizovatelem a vydržovatelem sboru, ba jeho majitelem, a proto si ponechal také právo jmenovat na návrh sboru příslušné velitele – vždy na jeden rok.

Ke službě ve sboru mohli být vyzváni všichni muži zaměstnaní v továrně, starší osmnácti let. Povinně museli nastoupit ti, kteří bydleli v továrních bytech a budovách. Sbor byl rozdělen do dvou oddělení, jedno v přádelně a tkalcovně v Řekách, druhé v tiskárně látek v Semilech. Lezci a hasiči tvořili roty a čety, případně družstva (tlupy). V čele sboru byl vrchní velitel, jímž byl obvykle ředitel firmy. Dalšími funkcionáři byli nadlezci, podlezci, rourvodiči a zástupci rourvodičů. Sbor tvořilo devadesát mužů, opatřených stejnokroji. Každá četa a družstvo byly povinny jednou měsíčně cvičit a třikrát v roce se zúčastnit hlavního cvičení. Rozkazy byly vydávány po vojensku německy nebo návěštním rohem. Po vyhlášení poplachu chvátalo mužstvo do zbrojnice, kde si obléklo služební oděv, a pod vedením svého velitele běželo k ohni. Zakázán byl při tom povyk, hřmot nebo zpěv.[1] Tovární sbor byl dobře vycvičen a také

vybaven, neboť již od roku 1895 disponoval skvělou parní stříkačkou od vídeňské firmy W. Knaust. Jeho vztahy k českým hasičským sborům v Semilech a okolí můžeme charakterizovat jako přátelské.

I po znárodnění firmy do Pojizerských bavlnářských závodů a později do n. p. Kolora zůstal v Řekách tovární požární sbor zachován – vlastně až do privatizace před třiceti lety. Knaustova stříkačka se ocitla v Hasičském muzeu v Přibyslavi, kde je ozdobou stálé expozice.

Tělocvično-hasičská jednota Semily (1871–1889)

Hasiči patří k nejstarším semilským spolkům. Tak starým, že se časem zapomnělo, kdy vlastně byl jejich spolek založen, a tak své výročí začali po pádu monarchie slavit špatně. Zřejmě se již nedá zjistit, jak se mohlo stát, že si své padesátileté jubileum připomněli roku 1923 místo 1921, a letopočtů končících trojkou se pak drželi až do nedávné doby.[2] Jak tedy semilský sbor doopravdy vznikl?

Hned na samém počátku se do čela hasičského hnutí v Semilech postavily místní celebrity. Stanovy pravděpodobně sepsal mladý městský lékař MUDr. Antonín Špidlen 1. února 1871 a spolu s ním je podepsali Josef Čapek, Vácslav Kučera, Josef Rieger, Rudolf Husák, Josef Mádle, Jan Vidra, Antonín Valenta a František Chaloupecký coby přípravný výbor. A protože schopných lidí nikdy nebyl nadbytek a všichni se považovali za vlastence, přihlásili se zároveň k sokolské myšlence. Nový spolek nazvali Tělocvično-hasičskou jednotou Sokol. Nebylo to tehdy nic mimořádného – takových sokolsko-hasičských spolků vznikla řada, například v Turnově (1868), Hradci Králové (1873), Jilemnici nebo Lomnici nad Popelkou (1874).[3] Ostatně je známo, že se Miroslav Tyrš zasloužil o české hasičské názvosloví a byl přesvědčen, že „účel sokolský velmi dobře s hasičským se může srovnat“.[4]

24. května 1871 roku byly stanovy nového semilského spolku potvrzeny českým místodržitelstvím[5] a mohl získávat členy. Dělili se na činné, kteří budou cvičit a hasit, přispívající, jež se omezí na pravidelnou finanční podporu, a zakládající, kteří zaplatí 10 zlatých, splní tak vlasteneckou povinnost a budou mít navždy od příspěvků pokoj. Hned první rok čítala jednota 48 členů, z nichž bylo 6 zakládajících, 5 přispívajících a 37 činných.[6]

Podle stanov bylo účelem Tělocvično-hasičské jednoty Sokol Semily „pěstování tělocviku společnými cvičeními a výlety, cvičení hasičská a působení při požárech v městě Semilech k zachránění životů a majetku obyvatelů, střelba do terče a šerm, kluštění (míněno bruslení), plování, veslování, zpěv, tanec, spolupůsobení při veřejných slavnostech, oživování ducha společenského přednáškami vzdělávacími, čtením, zřízením knihovny, čítárny, jakož i společenskými zábavami.“ V roce 1874 byly stanovy doplněny o článek, že jednota užívá při tělocvičné činnosti i k hasičským povelům návěstní roh.[7]

Sokolsko-hasičská jednota byla sice založena, ale chyběly zkušenosti. Cvičení probíhalo v přírodě a v hostincích, zápisy ze schůzí se nevedly, i evidence členských příspěvků byla nepořádná. Teprve valnou hromadou členů 14. února 1875 bylo rozhodnuto pořídit pro hasiče stejnokroje, schválil se hasičský řád, rozdělily úlohy ve sboru. Prapor se nechal šít také až v této době – poprvé o něm slyšíme v roce 1877.

Starostou sboru byl roku 1875 znovu zvolen mladý městský tajemník Václav Kejklíček,[8] místostarostou purkmistr a cukrář Josef Čapek (podřízené postavení pod tajemníkem tomuto skromnému muži zřejmě vůbec nevadilo),[9] velitelem se stal poštmistr Václav Kučera a jeho zástupcem lékárník Rudolf Husák[10]. Deset činných členů se přihlásilo do odboru lezců a šestnáct mělo zájem o obsluhu stříkaček.

Kejklíček byl ostatně v hasičském oboru obdivuhodně vzdělán – úřady se ho rády dotazovaly na různé odborné záležitosti a doporučovaly jej obcím jako osobu znalou jakosti a cen hasičského nářadí, jelikož „v tomto ohledu obcím nejlépe radou přispěti může“.[11]

Hasičský řád určoval povinnosti členů hasičského sboru jednoty Sokol. Na prvním místě je podrobení se vojenské kázni a dobrovolné poslušnosti, což člen stvrdil podáním ruky starostovi města. Sbor se skládal ze čtyř oddělení či odborů, a to:

I. odbor pro hájení majetku a lidí (lezci)

II. odbor k bourání všeho, co by zavdalo příčinu k rozšíření požáru (trhači)

III. odbor pro obsluhu stříkaček a přivádění vody

IV. odbor pro hájení a bezpečnost majetku zachráněného od ohně, jakož i k udržení pořádku při požáru

Rozebrány jsou povinnosti velitele sboru a také povinnosti mužstva, od něhož se očekává „přívětivé a nezištné jednání, úslužnost a ochota pomoci, slovem i skutkem k udržení a zesílení svorného ducha v sboru napomáhati“. Rozkazy velitele musí člen okamžitě splnit, později si může u výboru Sokola stěžovat.

Celý § 14 je věnován činnosti hasičů po vyhlášení poplachu:

„Jakmile dáno poplašné znamení, musí každý člen sboru v největší rychlosti a v úplném zbroji spěchati k místu, kde veškeré náčiní hasičské uschováno jest, kdež shromáždivší se ustanovený počet uchopí každý svá nářadí, totiž lezci řebříky a lezací i zachraňovací nástroje, mužstvo II. odboru háky a bourací nástroje, mužstvo III. oddělení stříkačky, voznice, hadice, košíky a mužstvo IV. odboru své pořadatelské odznaky. Odbor s odborem dle toho, jak který dříve se sešel, v rychlosti odeberou se k požáru. Velitel spěchá přímo k požáru a náměstek jeho taktéž. Stříkačky, jakmile se k požáru dostaví, mají se postaviti tam, kde velitel neb jeho náměstek za dobré uzná. Bez rozkazu nemá se ničehož konat, leč by nebezpečí hrozilo. Hasiči nesmí odvážeti nářadí, dokud by se určitý počet mužů nesešel. Velitel rozkazuje buď ústně nebo signální trubkou, odborní vrchníci píšťalkou a mužstvo pak dává znamení též píšťalkou. Velitel dává rozkazy vrchním rozličných odborů a tito pak jim svěřenému mužstvu. Všechny výkony ději se klidně a rozmyšleně. S ohroženým a zachráněným majetkem má se šetrně nakládati. Ku boření dlužno vyčkati určitého rozkazu. Pokud velitel nebo jeho náměstek na místo požáru se nedostaví, zaujme místo to vrchní lezec vzhledem k mužstvu. Kdyby však k dostavení se do stříkačkárny čas nestačil, dostaví se hned později přibylí členové na místo požáru. Zde pak velí každému odboru zvolený starší neb jeho náměstek, jemuž se každý podrobiti musí, pod vrchním velením velitele neb jeho zástupce. Kdyby některému z údů pro blízkost ohně nebezpečí hrozilo, není tímto ustanovením vázán.“ [12]

Samozřejmě bylo přísně zapovězeno při cvičení nebo požáru kouřit nebo „nestřídmě“ požívat „rozčilující“ nápoje, čímž jsou patrně míněny nápoje alkoholické.

Hasičský řád zavedl potřebnou kázeň a nastolil pravidla. Dá se říci, že jeho vydáním přestala „hra na hasiče“ a členové si museli zvyknout, že na sobě musí trvale pracovat. V srpnu 1875 převzal výcvik semilského mužstva vrchní hasič pražského hasičského sboru Josef Veselý, odborník na slovo vzatý, který již předtím působil v Turnově a Vysokém nad Jizerou. Pražský magistrát ho ochotně uvolnil s podmínkou, že mu Semily uhradí cestovní náklady, dostane denní plat dva zlaté a byt. Město ochotně převzalo náklad na zkušeného cvičitele, protože si bylo jisté, že se mu to vyplatí. A cizí člověk bude mít jistě větší respekt než místní. Teprve Josef Veselý vytvořil ze semilských nadšenců skutečný hasičský sbor, na který bylo spolehnutí.

Každodenní drezúra přinesla brzy ovoce, neboť již 8. září 1875 se sbor mohl pochlubit veřejným vystoupením. Před ním všichni tehdejší členové sboru složili po slavnostní mši svaté do rukou starosty města Josefa Čapka slib, že chtějí věrně a nezištně vykonávat jim uložené povinnosti. Odpoledne na Komenského náměstí předvedli hasiči poplachové cvičení a večer uspořádali veselou taneční zábavu, jejíž výtěžek byl věnován na vybavení sboru.[13] Starosta jednoty Kejklíček poté napsal Veselému krásné hodnocení:

„Josef Veselý, vrchní hasič pražského hasičského sboru, zdejší dobrovolný hasičský sbor od 3. srpna do 8. září 1875 nepřetržitě cvičil, a to se zvláštní důkladností, praktičností, vytrvalostí a pilností. Všechny výkony dopodrobna mužstvu vykládal a s členy velmi vlídně nakládal, kázeň však vždy zachovati sobě znal a tak vždy vzorný pořádek ve cvičení získal, ve cvičení a praktickém znázorňování si velmi zmužile a neohroženě počínal, takovýmto pak příkladem předcházejíc zahostil v dobrovolný hasičský sbor náš zmužilost a neohroženost a zdvořilým nakládáním s cvičenci a mravným chováním vůbec získal sobě pan Josef Veselý lásku cvičenců a dne 8. září 1875 předsevzatým veřejným cvičením dal najevo, že velení sboru i nebezpečí výtečně zná. Jak jsme příležitost měli sledovati pana Josefa Veselého, seznali jsme jeho nevšední vlohy ve cvičení hasičských sborů a můžeme vším jménem doznati, že pan Josef Veselý jest cvičitel a hasič s tělem i s duší a neváháme proto vydati mu toto pochvalné uznání naše.“[14]

Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se přátelský vztah mezi odborem sokolským a hasičským měl v Semilech pokazit. Hasiči však byli početnější, v této době jich bylo čtyřicet, zatímco sokolů cvičilo jen deset a také veřejností byli méně podporováni.[15]

Po vydání Řádu policie v příčině ohně v roce 1876 svolal starosta na radnici občany, aby je seznámil s jeho obsahem a vyzval k přistoupení k hasičskému odboru jednoty. Přihlásilo se přes čtyřicet nových členů, jejichž jmény již nebudeme čtenářovu trpělivost unavovat, takže celkový počet činil již 85 mužů. K hydroforu byl jmenován velitelem František Schönfeld, žluté stříkačce měl velet Václav Kejklíček, u červené stříkačky nebyl velitel stanoven. Sbor lezců s velitelem a nadlezcem Stanislavem Hyblerem měl 15 členů. Jako trubači byli ustanoveni Josef Havránek, František Mach a Petr Nečásek. Ochranný sbor tvořilo 26 členů v čele se sládkem Pavlem Schönfeldem.[16] Samozřejmě zdaleka ne všichni, kdo se v první euforii přihlásili, v náročné službě vydrželi. Již v roce 1879 proto musel purkmistr Čapek znovu apelovat na semilské občany, aby se do sboru přihlásili.[17] Zjistilo se také, že stačí jen tři odbory: lezce spojili s bourači, další dva odbory sloužily k obsluze stříkaček a k zachraňování majetku, zatímco odbor trhačů se ukázal jako zbytečný. V případě potřeby mohlo být k bourání použito i mužstvo od stříkaček, když je při pumpování vystřídali dobrovolníci z obecenstva.[18]

Z roku 1876 se také dochoval nejstarší inventář hasičského nářadí jednoty. Zahrnoval 5 jilmových žebříků s jednou žerdí, 7 žebříků s dvěma postranicemi, 10 lezeckých pasů se sekerkou, karabinou, hákem a provazem, 1 zachraňovací provaz, 2 návěštní trubky, 4 trhací háky, 2 vidlice k hadicím, 16 zimostrázových píšťalek s řetízky, 2 zásobní přílbice a 2 petrolejové fakule ke stříkačkám, jednu sekeru a motyku.[19] Jednožerďové žebříky byly zřejmě zdejší horskou specialitou – jejich výhodou byla menší váha, vyžadovaly však značnou obratnost. Semilská městská obec tehdy disponovala dvěma starými vozními stříkačkami, dvoukolovou stříkačkou, kterou koupila v roce 1873 na světové výstavě ve Vídni za 845 zlatých, jednou přenášecí stříkačkou a dvěma stříkačkami ručními, měla dále tři velké žebříky, pět háků a čtyřicet košíků na vodu, tento inventář však zapůjčila hasičskému sboru. U Schmittů v tiskárně byly připraveny dvě stříkačky s čerpadly a 10 žebříků, také v pivovaru čekala na svou chvíli ruční stříkačka.[20]

V roce 1879 si jednota dopomohla ke čtyřkolové stříkačce na pérech za 600 zlatých z továrny Františka Smekala. To bylo velké vydání, a tak mu zůstala 150 zlatých dlužna. Bylo k ní dodáno také osm metrů savic, měděný košík, dvacetimetrová hadice, vidlice, dvě proudnice a svítilna. O dva roky později si jednota s firmou F. Smekal vyjednala, že za nevyhovující dvoukolovou stříkačku z Vídně a doplatek 260 zlatých dostane čtyřkolový hydrofor a dvoukolový vůz na hadice plus 100 metrů hadic, 8 metrů savic, košík, vidlici a dvě proudnice. Není jistě bez zajímavosti, že bývalá vrchnost Kamil Rohan poslal sboru na vybavení 50 zlatých a císař František Josef I. přispěl dokonce významnou částkou 80 zlatých.[21]

Po odstoupení starosty Kejklíčka z funkce roku 1881 byl na jeho místo zvolen lékárník Rudolf Husák, angažovaný na obecní i okresní úrovni. Vrcholem působení neméně schopného velitele hasičského odboru Václava Kučery bylo uspořádání sjezdu Pojizerské župy hasičské v červenci 1885. Po uvítání hostů se ve farním kostele konala společná bohoslužba, poté valná hromada delegátů v divadelním sále radnice, odpoledne následovalo cvičení, požární poplach a večer koncert v hostinci Ráj. Sjezdu se zúčastnilo sedmnáct sborů župy se 346 členy. Další rok oblíbený velitel zemřel a byl vystřídán Stanislavem Hyblerem, jenž byl nepochybně také zkušeným velitelem. Uznáním jeho kvalit bylo jmenování hasičským inspektorem pro obvod semilského okresu, čímž dostal právo dohlížet na všechny obce ohledně vykonávání požárního řádu a kontrolovat hasičské sbory.[22]

Od počátku se semilští hasiči potýkali s malou ochotou majitelů koní poskytovat je hasičům do zápřahu k technice. Výbor jednoty opakovaně žádal, aby jim město nařídilo, že jsou povinni koně k zapřažení do stříkaček nebo rekvizičního vozu propůjčit. Pokud musí stříkačky táhnout mužstvo, dorazí k požáru unavené a práce neschopné, výbor pak nemůže brát zodpovědnost za případné neštěstí.

O požárech na vzdálených místech nebo v sousedních obcích se hasiči často dovídali pozdě. Zastupitelstvo by mělo nařídit vlastníkům odlehlých domů, aby v takovém případě bezodkladně vyslali posla k „vyplašení sboru“ a oznámení, kde hoří.[23] Semilský sbor se zavázal, že je ochoten účastnit se likvidace požárů v Benešově, Bořkově, Bítouchově, Podmoklicích, Příkrém, Chuchelně, Nedvězím a Slané.[24]

Situace našich hasičů nebyla záviděníhodná ani po materiální stránce. Rádi by si pořídili skládací žebřík, další hadice, vůz k dopravě mužstva, záchrannou plachtu, lezecké pásy apod. Na taková vydání nebyla obec připravena, ani obyvatelé by už vyšší daňové zatížení nesnesli. Přitom jen v roce 1886 sbor zasahoval u 14 místních a 18 venkovních požárů![25]

3. srpna 1888 přišla do Semil stoletá voda. Zničila domky na Bělidlech, zatopila je metr vysoko, rozlila se po celém dolením náměstí až k pivovaru. Obyvatelé byli na vorech převáženi do vyšších poloh. Velmi se přitom vyznamenal hasičský sbor, za což mu poděkoval sám okresní

hejtman. Pochvalu obdržel také kovář Emanuel Pikora: „Ježto jste se při povodni ... známou Vaší obětavostí o zabezpečení lidských životů a majetku vynikajícím způsobem přičinil, tak milerád uznávám Vaše lidumilné jednání, kterým jste k veřejnému dobru i při této příležitosti působil.“ Oblíbený lékař Vendelín Hippman, který bydlel v domku čp. 42 uprostřed náměstí, musel utéct na půdu, odkud byl hasiči evakuován. Soused Alois Pěnička, bydlící nedaleko lékárny, byl zachráněn tak, že hasiči přivázali lano k blízké soše sv. Jana Nepomuckého a na něm ho vytáhli.

Předchozího roku bylo naopak velké sucho. Vyschl i Jílovecký potok, což vážně ohrožovalo úspěšnost hašení v horní části Semil. Zjistilo se, že nedostatek vody v potoce způsobují především majitelé okolních pozemků, kteří podzemními kanály tajně zavlažují své louky, a také mlynář Jáchym Tulak, jenž v Jílovcích bez povolení rozjel broušení skla. Oboje nebezpečné počínání musela městská rada zakázat.[26]

Kromě cvičení a účasti na likvidaci požárů se spolek pravidelně zúčastňoval župních hasičských sjezdů, pohřbů svých členů a také se věnoval výletům do blízkého okolí, někdy i s hudbou, například na Nouzov nebo do Panska, jindy na Višňákovu louku, do Podskalí, Jílovců, výjimečně i na Malou Skálu nebo Ještěd. Nechyběly ani pravidelné plesy – pořádány byly v sále hostince pana Hanuše nebo na radnici a vyhrávala k nim oblíbená kapela Josefa Havránka. 19. června 1876 byla vyslána delegace jednoty do evangelického sboru v Libštátě v sokolském a hasičském stejnokroji na smuteční služby Boží za Františka Palackého. Slavnosti Božího těla se v roce 1877 hasiči zúčastnili rovněž ve stejnokroji, který tvořila modrá blůza a černé kalhoty, a zřejmě poprvé s praporem, na jehož líci byl vyšit monogram složený z písmen SOKOL, na rubu nápis Sokol semilský. Žerď zdobil vyřezávaný sokol s rozepjatými křídly.[27]

Soužití sokolů s hasiči začalo brzy dostávat trhliny. V roce 1878 Sokol pražský výslovně varoval před zavlékáním hasičství do jednot sokolských.[28] Během 70. a 80. let 19. století rozpory mezi oběma složkami smíšených jednot narůstaly a hasičům bylo dokonce vyčítáno, že jsou aktivnější než sokolové.

Sbor dobrovolných hasičů Semily (1889–1950)

Po čtrnácti letech soužití se proto semilské sokolstvo rozhodlo jít svou vlastní cestou a 12. května 1885 si nechalo místodržitelstvím potvrdit nové stanovy.[29] Hasičský sbor pak ještě nějaký čas používal starý název, než valná hromada na 1. máje 1889 přijala jméno Sbor dobrovolných hasičů v Semilech. Původní prapor přenechali hasiči sokolům a již 14. července 1889 se odehrála slavnost svěcení nového praporu, zhotoveného pražskou firmou Trenkwald. Na červeném líci byl vyšit monogram z propletených písmen SDH, na bílém rubu se skvěl barevný znak Semil. Stuhu zdobil nápis „Bohu duši, život vlasti, bližnímu pomoc!“

Tento den se v Semilech uskutečnil první sjezd župní hasičské jednoty Semilské, jejíž zřízení před rokem prosadil lékárník Rudolf Husák.[30] Do župy spolu se semilským vstoupily sbory v Bozkově, Benešově, Bořkově, Dolní Sytové, Jesenném, Příkrém a Chuchelně, další se po svém vzniku postupně přidávaly. Sjezd proběhl na dolením náměstí za účasti okolních hasičských sborů, semilských spolků, představitelů státu a církve, starosty města a dalších hostů. Po mši svaté uvítal hosty a „nadšenou vlasteneckou řečí veškeré posluchače do slavnostní nálady uvedl“ starosta hasičského sboru a župní hasičské jednoty Rudolf Husák. Při zatloukání hřebů do žerdě praporu pronesl heslo: „Buďme věrni heslu našemu: Jeden za všecky a všichni za jednoho!“ Kmotrou a „spanilomyslnou matkou“ praporu byla choť starosty Anna Husáková, šest semilských krásek bylo za družičky, pěvecké vystoupení Jizeranu řídil sbormistr František Mizera.[31] Po župní valné hromadě v divadelním sále radnice proběhlo na Komenského náměstí cvičení semilského sboru. Tak jako loni při povodni, i nyní při organizaci slavnosti se ukázalo, jakou silou a nezměrnou obětavostí hasičský sbor disponuje. Večer byl zakončen koncertem na zahradě hostince „U české koruny“, tedy v dnešním muzeu.[32]

Na 1. květen 1890 připravovali sociální demokraté první oslavu Svátku práce. Ve většině továren byla zastavena výroba a někde dělnictvo vyšlo do ulic. Vláda požádala hasiče, aby posílili policejní hlídky a dohlédli na to, aby se neděly nějaké výtržnosti. Jistě to pro ně nebyla příliš příjemná služba, naštěstí v Semilech k žádným střetům nedošlo.

V dalších letech doplnil sbor svůj inventář o nářadí pro případ lesního požáru – vybavil se sekerami, motykami, lopatami a pilami. Nákladem 600 zlatých si pořídil i výsuvný žebřík a smýkací plachtu pro spouštění osob z vyšších pater. Sbor měl na konci století v používání dvě čtyřkolové ruční stříkačky se sacím zařízením, k nim dva hydrofory a dvě přenosné stříkačky, které mohly vytvořit osm proudů. K tomu příslušelo 590 metrů hadic, 50 košíků, 8 trhacích háků, 8 plácaček, 26 seker, lopat a podobného nářadí, 7 závěsných, 4 střešní a 6 opěracích žebříků a jeden vysunovací, což byl v župě naprostý unikát, dále 1 rekvizitní vůz, který sloužil i pro dopravu hasičů, a 2 vijáky na hadice.[33] Marně se u města dožadoval vhodné místnosti pro jejich uložení, protože stará kolna na dvoře radnice naprosto nepostačovala. Rudolf Husák věnoval sboru lékárničku a zakoupeny byly dvě „škrabošky“ proti dýmu – aspoň něco, i když k plynovým maskám asi měly daleko.

Semilský sbor celkem ochotně vyrážel k požárům v okolních obcích, jak mu to ukládal zákon. Horší to bylo s ochotou občanů poskytovat koňské přípřeže ke stříkačce, nemluvě o úhradě nákladů požárem postiženou obcí. Župní hasičská jednota roku 1889 žádala o úhradu z okresní pokladny – za každého koně do 3 kilometrů 2 zlaté, za každý další kilometr 50 krejcarů.[34] To situaci nezlepšilo, a tak se po pěti letech musela městská rada k otázce přípřeží vrátit. Rozhodla, že z jedenácti semilských majitelů koňských potahů budou mít dva povinnost hasičské přípřeže po dobu tří měsíců, pak přijdou na řadu další dva. Jako odměnu obdrží za cestu do čtyř kilometrů 2 zlaté, nad tuto vzdálenost 4 zlaté. Muselo se jim slíbit, že nebudou muset čekat na návrat stříkačky více než hodinu, a je tedy otázkou, jakým kouzlem se dostala po splnění úkolu domů.[35]

Průmyslová obec Podmoklice, která tehdy byla samostatnou, se řadu let bránila vyhovět požadavku státu, aby si také pořídila stříkačku. Její německý starosta Vodvárko tvrdil, že to není potřeba, jelikož obec je rozptýlená a v Řekách je dobře vycvičený a vybavený tovární sbor, který je stále v pohotovosti a na místo požáru se dostaví určitě dříve než dobrovolníci. Na zakoupení stříkačky naléhal od roku 1895 i zdejší formující se sbor dobrovolných hasičů, ačkoliv se „úředně“ ustavil až o šestnáct let později, když se správa obce dostala do českých rukou.[36] Podmoklice neměly ani svého ponocného – spoléhaly na to, že si každá továrna platí svého.

Neměli bychom opomenout ničivou povodeň, jež zachvátila celé Čechy 29. června 1897. Voda stoupala od 10 hodin dopoledne až do 3 hodin do rána. Při povodni nešťastně zahynul slabomyslný chlapec Hlaváč. Ve Schmittově tiskárně bavlněných látek se zřítila sírovna a všechny dolení sály byly zaneseny bahnem. V Hájích byl u firmy A. Gerl stržen most a zničen jez. Z valné části byla zničena továrna bratří Hamáčků v Rybnicích. O síle proudu Jizery svědčí, že hasiči zachytili v Semilech balíky bavlny až z Kořenova. Jako by toho nebylo dost, znovu se 3. září rozvodnila nejen Oleška a Jizera, ale dokonce i Jílovecký potok, který se rozhodl navštívit všechny domy při něm stojící.

U semilského sboru v roce 1902 kvůli nemoci rezignoval starosta Rudolf Husák a na jeho místo byl zvolen Josef Hajský. Místostarostou se stal František Kalina a velitelem František Vojtíšek. To se již sbor začal vybavovat parádními hasičskými uniformami s čamarovým zapínáním, méně zámožným členům je poskytoval na splátky.

Zvláště mladším příslušníkům sboru se přestala zamlouvat dřina u pump ručních stříkaček a horovali pro moderní páru. Zakoupení parničky však představovalo výdaj, který výrazně přesahoval možnosti sboru. Proto sbor rozvinul velikou kampaň, při níž byli místní i okolní podnikatelé a peněžní ústavy žádáni o poskytnutí daru nebo půjčky na tento úžasný vynález. Průmyslníci poskytli dohromady 800 K, okresní výbor 500 K, Občanská záložna postupně devětkrát 500 K, Zemský hasičský fond 1500 K a různé korporace 554 K, celkem se sešlo 6 854 K.

Bylo to v době, kdy přibývalo požárů. Pohár trpělivosti semilských měšťanů přetekl v noci na 1. srpen 1904, když velký oheň strávil pivovarské spilky a šest dalších domů kolem Husovy ulice, další dva domy poškodil. Svědectví o tom, jak dramaticky ho lidé prožívali, nám zachovala Kamila Zemanová v dopise svému synovi Ivanu Olbrachtovi.[37]

Celá dolní část Husovy ulice padla ohni za oběť.[38] Hašení se kromě SDH Semily zúčastnily také sbory z Bítouchova, Bořkova a Chuchelny i tovární sbor. Na tomto místě musíme opět zdůraznit, že vztahy továrního hasičského sboru k českému obyvatelstvu Semil byly velmi dlouho velice korektní, ba vstřícné. V městském archivu je dochována řada poděkování vedení firmy F. Schmitt za zapůjčení stříkačky nebo pomoc hasičského sboru při ochraně továrny a jejích objektů, ale také představitelů Semil firmě za obdobné služby. Nevadilo ani, že se korespondence odbývala výhradně v němčině. Když poslala rada města továrnímu sboru spolu s poděkováním za pomoc při hašení požáru spilek také 80 korun, tak je ředitel firmy a vrchní velitel sboru C. Reichelt vrátil s prosbou, aby byly obráceny ve prospěch pohořelých. Tovární sbor, jak napsal, je vždy ochoten k obětavé službě pro blaho celého okolí.[39] Mělo to však své hranice – tovární sbor se například neúčastnil plesů pořádaných českými hasičskými spolky a naopak.

Sokol uspořádal pro pohořelé koncert, přispělo Studentstvo semilské, firma František Gerl v Hájích a obec města Železného Brodu, což po doplnění obcí semilskou činilo 500 K. Okamžitě byla provedena také v obcích semilského okresu sbírka, která vynesla 152 K 55 h.[40]

Sbor byl vyzván, aby parničku zakoupil co nejdříve. To se také do týdne stalo, s využitím půjčky od Občanské záložny v Semilech. 10. srpna 1904 byla stříkačka u firmy R. A. Smekal na Smíchově zakoupena za smluvenou cenu 8 400 korun. Jednalo se o „třícylindrovou parní stříkačku na pérách, dvouproudní s rychloběžným stojatým parním strojem rozvodu šoupátkového, s čerpadlem vodním o třech botách (cylindrech), s lehce přístupnými zámyčkami (ventily), strojovou i ruční napáječkou, stojatým trubkovým kotlem se zákonitou armaturou a příslušenstvím“.[41] Její výkonnost charakterizovala dodávka vody 700–1000 litrů za minutu a dostřik jednoproudně 45–48 metrů, dvouproudně 35–38 metrů. Lokomobilní stroj měl obsah 96 litrů a dvě vodní čerpadla, která měla devět pístů sacích a devět výtlačných. Maximální provozní tlak byl 8 atmosfér. Kotel dokázal vyrobit až 0,5 tuny páry za hodinu. Sopouch komína byl opatřen dvojím přisávacím rozvodem pro zvýšení účinnosti kotle a rychlejší roztopení. Bylo k ní bohaté příslušenství – kromě nářadí a náhradních dílů také osmimetrové pryžové savice, příruční hadice, proudnice s deseti hubicemi, sací koš se zpátečním ventilem. Za materiál, řádné provedení a přiměřený výkon ručil výrobce po dobu dvou let, vyjma hadic, savic, násilná nebo úmyslná poškození.[42] Za 1 460 K ještě sbor přikoupil další hadice ke stříkačce a hydroforu, šroubení a vázání.

Problém byl v tom, že nebylo kam parničku umístit. Město vhodným prostorem nedisponovalo a nebohé stříkačce nakonec poskytl útočiště továrník Václav Kučera v kůlně svého domu čp. 112 na Komenského náměstí. Teprve roku 1911 město vybudovalo nákladem na dvoře radnice důstojnou hasičskou zbrojnici.

Při hašení spilek se ukázalo, že zvláště v létě bývá v Semilech nedostatek vody. Proto bylo nařízeno mlynáři v Jílovcích, aby i v noci pouštěl vodu do města a nezadržoval ji pro své mletí. V Podskalí, na Nouzově, Na Hlínách a u Čtrnácti pomocníků se měly zřídit nádržky. V roce 1910 byl v Semilech vybudován vodovod, který byl opatřen 27 požárními hydranty.[43]

Při velkém ohni, který 14. května 1909 zničil chudou, avšak velmi malebnou část města mezi mostem a rakvárnou, zvanou Betlém, shořelo devět roubených domků. Oheň byl zřejmě úmyslně založen.[44] Během hašení se odehrály věci, které nejsou právě k chlubení. Dovídáme se o nich z dopisu ředitele firmy F. Schmitt a zároveň vrchního velitele továrního požárního sboru Reichelta, jenž si 18. května stěžoval u okresního hejtmanství a městského úřadu. Jeho sbor, píše, byl vždy ochoten přispět pomocí v Semilech a okolí, pokud propukl oheň nebo se stalo jiné neštěstí. Při každém zásahu přinášejí hasiči oběti, vznikají škody i na cenné požární technice. S tím se musí počítat a heslo „Gott zur Ehr', dem Nächsten zur Wehr“ je pro tovární sbor devízou, kterou chce respektovat i v budoucnu. Při požáru 14. května pracoval tovární sbor poblíž semilského mostu se svou parní stříkačkou, avšak občané objevivší se na požářišti se chovali tak, že se další výkon hasičské služby tohoto sboru nezdá možný, pokud ze strany úředních a městských orgánů nebude zjednána náprava. Členové továrního sboru byli opakovaně uráženi a bylo jim doporučováno, aby nechali oheň klidně hořet. Občané si prý schválně stoupali na hadice a na čtyřech místech je dokonce prořízli, aby se zabránilo průtoku vody. Tím utrpěl tovární sbor značné škody.

Při požárech v Semilech vůbec podle něj panuje nepořádek a svévole. Civilní obyvatelé se tlačí přímo na požářišti mezi hasiče, dělají tam alotria a brání tím práci požárního sboru. Orgány, které mají povinnost na to dohlížet, jsou bezmocné. Proto se vrchní velitelství sboru fy F. Schmitt usneslo při příštích požárech v Semilech zasahovat jen tehdy, pokud tyto nešťastné příhody budou zaraženy a velitelství bude ujištěno, že u úředních orgánů najde ochranu. Pokud se tak nestane, pak sbor prostě nevyjede, protože ušlechtilá úloha hasičské povinnosti se neslučuje se zesměšňováním, urážením a vyhrožováním, nemluvě o poškozování nářadí. Sbor se v takovém případě omezí jen na fungování jako místní požární sbor v Podmoklicích.[45]

Ostudné chování semilských výtržníků pak řešil okresní hejtman se starostou města a velitelem hasičů a zdá se, že skončilo smírem, neboť od následujícího roku se tovární hasiči na likvidaci požárů v celém městě opět ochotně podíleli. Stížnost nicméně koresponduje s nárůstem založených ohňů na počátku 20. století v Semilech, jejichž pachatelé byli jen zřídka vypátráni.[46]

V roce 1906 bylo vyznamenáno deset členů záslužnou medailí Jeho Veličenstva za 25letou spolkovou práci. Byli to František Bém, Josef Čermák, Josef Flekna, Josef Hajský, Jan Havlíček, Josef Holata, Antonín Chlum, Antonín Naděje, Jan Patka a František Vojtíšek. Udělena byla také čestná členství za zvláštní zásluhy o hasičský sbor, a sice starostovi sboru Josefu Hajskému a jeho předchůdci Rudolfu Husákovi.[47] Slavnost se odehrála 7. září a s vyznamenanými hasiči krátce poseděl i JUDr. Karel Kramář, poslanec říšské rady.

K dalšímu ocenění zasloužilých pompiérů došlo 9. února 1909, kdy byli jmenováni čestnými členy velitel sboru František Vojtíšek a jednatel Jan Chaloupecký.

Z roku 1909 máme opět výkaz o tom, jak byl semilský sbor vybaven. 85 členů bylo činných, 50 přispívajících, 5 zakládajících a 4 čestné. Rozděleni byli do čtyř oddělení, každé mělo dvě čety. Aktivní sbor tvořilo 19 lezců, 60 stříkačníků, 4 hudci, 5 četařů a 4 náčelníci oddělení. Jako služební oděv sloužily haleny a kalhoty z režného plátna, 36 členů si již mohlo obléknout také slavnostní čamarový stejnokroj. Ve výzbroji byla parní stříkačka se 700 metry hadic a 10 m savic. Dále pak čtyřkolový hydrofor a jedna čtyřkolová ruční stříkačka s 800 m hadic a 12 m savic, 2 berlovky a 6 plácaček. Konečně 8 hákových a 2 opěrací žebříky, 2 bourací háky, smýkací plachta, 30 košíků, 5 vijáků a rekviziční vůz. Skladiště bylo ve špatném stavu, nářadí trpělo na dešti. V městské zahradě stálo dřevěné leziště. Ve vzdálenosti do osmi kilometrů kolem Semil se nacházelo deset sborů, avšak pomoci mohly jen čtyři: Bořkov, Chuchelna, Řeky a Bítouchov. Takový Benešov u Semil se dvěma stříkačkami nebo Slaná, Nedvězí, Příkrý, Nouzov nebo Cimbál s jedním strojem byly se Semilami spojeny nesjízdnými cestami.[48]

První světová válka odvedla na vzdálená bojiště miliony mladých lidí – z Riegrovy semilské župy to bylo 819 členů. 63 členům se podařilo zběhnout k nepříteli – do zahraničních legií. Téměř všichni činní členové semilského hasičského sboru museli narukovat, jedenáct z nich se již nevrátilo. Byli to Antonín Čtvrtečka ml., Petr Dolenský, Josef Janďura, Josef Jelínek, František Jodas, František Kobrle, Bedřich Naděje, Jan Novotný, Václav Nýdrle, Bohumil Tůma a Karel Vraštil. V roce 1916 měl sbor jenom 30 činných členů, 56 přispívajících, 10 zakládajících a 4 čestné. Přitom konal 16 stráží, stavěl 22 hlídek, 38 hotovostí, zúčastnil se šesti požárů ve městě a pěti mimo ně. Vyhláška města Semil musela vybídnout všechno doma dlící občanstvo, aby bylo v případě požáru nápomocno při záchranných pracích.[49] Kromě služeb v kině a divadelním sále na radnici konal sbor stráže i při povodních.

Po válce se podařilo opět stav doplnit a v roce 1922 měl sbor 183 členů, z toho 57 činných. Vedle asistence u čtyř požárů vykázal za předešlý rok 151 hlídek v biografu a 21 hlídek v divadle. Dne 17. září 1922 všichni členové nadšeně přivítali prezidenta T. G. Masaryka v Semilech a roku 1928 nechybějí vyrovnané hasičské šiky na fotografiích z odhalení pomníku Františka Ladislava Riegra. Stále častěji zastávají kromě svých předešlých povinností také úkoly pořádkové služby, k čemuž jsou předurčeni svou dobrou vycvičeností a kázní. V srpnu 1922 vyslal sbor své dva členy na župní hasičský zájezd na Slovensko, aby tam pomohli s budováním organizovaného dobrovolného hasičstva a povzbudili slovenské kolegy, kteří často museli čelit skepsi a posměchu nezasvěcených lidí.[50]

Výkon hasičské služby byl i před sto lety velmi náročný a nebezpečný. Proto se semilský sbor v roce 1921 rozhodl založit podpůrný fond, z něhož byly vypláceny podpory činným členům, kteří se ocitli v důsledku úrazu při výkonu služby v nouzi, vdově nebo dětem po členu, který při konání služby přišel o život, nemajetným členům, kteří nezaviněně upadli do těžké nemoci nebo byli stiženi nepředvídaným neštěstím, nebo takovým, kteří pro úraz nebo stáří se stali neschopnými práce. Základem fondu byla částka 1 000 Kč, kterou firma F. Schmitt věnovala sboru za hašení požáru ve skladišti firmy 12. září 1921, a dále obnos 860 Kč za vykonané požární hlídky. Další prostředky měly být získávány z poplatků za požární asistence, výtěžků výdělečných podniků sboru, z dobrovolných darů a pokut stanovených smírčím soudem. O výši podpory rozhodoval výbor, v případě důchodu pro neschopnost k práci valná hromada.[51] Hasičské vzájemné pojišťovny takový sortiment pojistných událostí nenabízely.

Oslava padesátin SDH, byť o dva roky později, proběhla důstojně, pod záštitou městského zastupitelstva, které se v plném počtu zúčastnilo slavnostní valné schůze sboru v neděli 29. července 1923 dopoledne, načež následoval promenádní koncert na Komenského náměstí a společný oběd v hostinci pana Jirounka. Poté byl předveden požární útok na domech na Riegrově náměstí, při kterém se k semilskému sboru připojil také podmoklický a tovární sbor z Řek. Ve 14 hodin se v Tyršově ulici seřadili národní spolky, organizace a hasičské sbory a odebraly se do městské zahrady, kde se odehrálo veřejné cvičení se žebříky a se sekerkami. Po cvičení následoval koncert úplné semilské hudby a večer ve dvoraně sokolovny lidová veselice. Ještě v předvečer oslav uvedl semilský Spolek divadelních ochotníků v sokolovně

hru Josefa Kajetána Tyla „Bankrotář“ – bylo tedy o kulturní zážitky všestranně postaráno. Městská rada veřejnost na oslavy upozornila zvláštní vyhláškou, v níž připomenula, že činnost sboru „jest veledůležitým článkem v dějinách našeho města za posledních padesát let a který za heslem »Vše pro celek« vykonal na poli kulturním, sociálním, a hlavně po stránce lidumilnosti úctyhodný kus práce“. Všichni občané měli proto v uvedené dny ozdobit domy prapory.[52] Během roku přistoupilo 32 nových členů, takže sbor dosáhl úctyhodných 198 členů.

Pokrok hasební techniky se ve dvacátém století zrychloval. Parní stříkačka již nemohla stačit, zanášela se vodním kamenem a vytápění se prodlužovalo. V roce 1925 sbor investoval do čtyřkolové motorové stříkačky na benzínový pohon od osvědčené firmy R. A. Smekal v Praze částku 61 200 Kč. Většinu si musel vypůjčit a ručitelem mu bylo město Semily s příslibem, že náklad bude uhrazen ze zemských subvencí (dnes bychom řekli dotací).

Stejně tak na dluh bylo v roce 1933 postaveno hasičské leziště, když staré v areálu Městské zahrady dosloužilo. Plány 9 metrů vysoké věže pořídil stavitel Josef Schejbal.

Počátkem roku 1927 rozbouřil semilské hasičstvo nactiutrhačný sloupek v časopisu „Národ“. 5. ledna se v něm objevila nepodepsaná zpráva, podle níž se jistý hasičský sbor na Semilsku nechal pozvat k požáru hodinu předem a podílel se tak na krytí úmyslného zapálení nemovitosti. Rozhorlení představitelé Riegrovy hasičské župy se sešli na semilské radnici spolu se zemským hasičským dozorcem Josefem Brázdou, aby hanopis odsoudili jako lživý a

domáhali se tiskové opravy. Byla-li tato zpráva pravděpodobně fake, nelze to již říci o dalších dvou z téhož čísla, všímajících si pojišťovacích podvodů na Semilsku.[53]

Je třeba také vzpomenout jednu radostnou událost, jíž nepochybně bylo v roce 1928 vybudování pomníku velkému semilskému rodáku a vůdci národa Františku Ladislavu Riegrovi. Hasičský sbor přispěl pro něj značnou částkou 250 Kč a v počtu 36 členů se zúčastnil položení základního kamene a slavnostního odhalení pomníku 10. července. Při poklepu na základní kámen pronesl starosta sboru František Holata tato slova:

„Chceme, aby celý národ jedné, svorné mysli byl,

chceme, aby každý pro něj pracoval i zápasil.“[54]

Sbor se zasloužil o dobudování Památníku národního osvobození na vrchu Žižkově, byl také hlavním organizátorem oslavných hranic, zapalovaných v předvečer narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Od roku 1935 se tzv. Masarykovy vatry odehrávaly nad Špýcharem, s účastí mnoha dalších spolků, hudby, zástupců úřadů a také občanstva.

V roce 1927 se sbor rozloučil se zemřelým starostou a čestným členem Františkem Vojtíškem.[55] Na Riegrově náměstí byly vystaveny všechny dostupné stříkačky a v době obřadu uvedeny v činnost. Jeho nástupcem se stal František Holata, kterého již o tři roky později musel nahradit Augustin Skrbek, výrobce kovového zboží. Velitelem byl zvolen policejní komisař města Václav Závitkovský, oddaný hasičský pracovník, který se brzy stane náčelníkem Riegrovy hasičské župy.[56]

Nový velitel převzal jednu motorovou, jednu parní a jednu čtyřkolovou stříkačku, k tomu tři berlovky. Jako jediný sbor v okrese měly Semily dokonce čtyři extinktéry (ruční hasicí přístroje). Hadic bylo k dispozici 720 metrů a 20 metrů savic, 20 košíků, dále jeden vlašský (nastavovací) žebřík, čtyři opěrací a osm hákových žebříků. K tomu 4 vozy na hadice, 1 na nářadí, ale žádný na vodu a pro mužstvo. Záchraně obyvatel sloužila plachta a lano.[57] Avšak kam s drahocenným inventářem, který se už do hasičského skladiště na dvoře radnice nevejde? Stavitel Miloš Kosař navrhl zajímavé řešení – skladiště rozšířit o patro a také leziště. Škoda, že se potřebných 65 tisíc korun ani tentokrát v městské pokladně nenašlo. Zastupitelstvo aspoň převzalo záruku za zápůjčku do výše 12 000 Kč na postavení leziště a městská rada rezignovala na jeho přestěhování z městské zahrady do dvora městských jatek. Pila Augustina Skrbka na ně dodala veškeré dříví zdarma.

Při příležitosti šedesátiletí semilského sboru se 22. a 23. července 1933 uskutečnil župní hasičský sjezd. Na radnici proběhla slavnostní valná hromada sboru, za účasti okresního hejtmana, městské rady a deputací mnoha semilských spolků. Poté byl promítnut americký film o životě hasičů a nakonec vyhlášen cvičný poplach za účelem vyklizení biografu, což se stihlo za necelé tři minuty. Druhý den začal již v pět ráno budíčkem hudby Karla Havránka. Od osmi hodin semilský sbor vítal přicházející hosty a sbory a zformoval pak průvod, který spolu s hudbou nastoupil u pomníku F. L. Riegra. Jinošská družina u něj položila věnec v národních barvách a o Riegrově významu promluvil starosta Sokola JUDr. Jindřich Patka. V Městské zahradě semilský sbor předvedl pořadová cvičení, cvičení s ruční a motorovou stříkačkou, lezecká cvičení s hákovými žebříky a také s posunovacím žebříkem. Po této exhibici byla ukázka poplachu s hájením věže děkanského chrámové věže a hašením domu čp. 119 na Komenského náměstí. V Městské zahradě župa uvedla úchvatné sestavy – cvičení žáků s holí, žákyň s praporky, mužů se sekyrkami a žen s věnečky. Zlatým hřebem byla skupinová cvičení semilského sboru s hákovými žebříky, poprvé se předvedli samaritáni s ošetřením různých zranění. Sjezd byl zakončen živým obrazem semilských hasičů „Hold státní vlajce“. Večer se v hostinci U Jirounků mohli zájemci pobavit na hasičské veselici.[58]

Schopnosti našich hasičů prověřil 5. prosince 1933 nejstrašnější požár nové doby, který zachvátil rakvárnu firmy Jos. Prokop a spol. (majitel Stein, pozdější n. p. TOFA, dnes na jejím místě stojí Penny Market). Ze stodoly rolníka Patky se oheň rozšířil na blízké skladiště prken a vzápětí na celou továrnu, zachvátil také tři sousední domy čp. 40, 47 a 356. Hašení probíhalo za třeskutého mrazu, který v noci klesl až na -30 ^oC. Voda zamrzala v hadicích, z továrny šlehaly blesky ohně z barev, chemikálií a hořlavých kovů. S rozlíceným živlem bojovalo 250 hasičů z 11 sborů po dva dny. Uvážíme-li, že jednotky neměly žádné ochranné oděvy ani dýchací přístroje, bylo to od nich skutečné hrdinství. Firma je dokázala ocenit, když městskému úřadu zaslala částku 15 000 Kč, aby byla rozdělena mezi zúčastněné hasičské sbory.[59] Největší zátěž spočívala na semilském sboru. Jeho 56 členů zápasilo u ohně dva dny s parní a čtyřkolovou motorovou stříkačkou a další dva dny ve 26 hasičích. Semiláci vedli sedm vodních proudů, celkem jich bylo 22 a nataženo 4157 m hadic. Tři hasiči se při zásahu zranili.[60]

S rostoucím počtem semilských sborů rostly jejich nároky na městský rozpočet. Ten všem požadavkům nestačil, a tak zvláště s nákupy potřebné techniky rostlo jejich zadlužení. V červnu 1939 se SDH Semily dožadoval zakoupení barelu benzínu a přiznal, že má aktuálně dluh ve výši 60 000 korun, z toho 45 000 z motorové stříkačky u Spořitelního a záložního spolku na Nouzově, 8 000 za leziště u Okresní hospodářské záložny, 7 000 si musel vypůjčit od podpůrného fondu na zakoupení hadic, spojek a nových pracovních stejnokrojů. Město hradilo alespoň úroky ve výši 3 000 Kč.[61]

Dříve bylo hasičství výhradně v rukou mužů. Již v roce 1934 byly zapsány první tři ženy, zařazené po proškolení Červeným křížem do samaritánské služby. Jednalo se o dobrovolnou práci při poskytování předlékařské první pomoci. Časem se záchranáři stávali vedle žen i muži, vybavení lékárničkami. Samaritské čety se výborně osvědčily za druhé světové války, ale i v letech mírových, dokud neexistovala lékařská pohotovost. Drobné úrazy byli samaritáni schopni řešit sami, vážnější případy převáželi do nemocnic. V roce 1945 byli v semilském sboru čtyři samaritáni a jedna samaritánka, kteří poskytli první pomoc při 87 úrazech a 13 onemocněních.[62]

Již před válkou byl v Semilech podniknut nábor žáků, aby se připravovali na náročnou hasičskou práci. V Semilech byl vytvořen dorostenecký oddíl v roce 1935 a jeho vedoucím byl jmenován lezec Bohumír Čiháček.

Od roku 1935, když byl za 4 200 Kč zakoupen upravený šestisedadlový automobil Praga Grand, se mohli zdejší dobrovolní hasiči konečně pohodlně přepravovat a převážet potřebné nářadí. Po druhé světové válce získal sbor zápůjčkou od velitelství 13. divize speciální hasičské auto Mercedes-Benz L 1500/S.[63]

Na počátku německé okupace byla pozastavena činnost semilské, lomnické a železnobrodské župy. Začleněny byly do Okresní hasičské jednoty semilské č. 53, jež dál nesla jméno Dr. Fr. L. Riegra. Jejím starostou byl zvolen Václav Závitkovský. Semilský sbor byl zařazen do I. obvodu této OHJ, který se nazýval po Dr. Karlu Kramářovi a organizoval potřebná školení a poplachová cvičení.[64] Oslava 70. výročí sboru proběhla 5. září 1943 s přehlídkou, jíž přihlížel krajský velitel hasičstva Josef Brázda z Železného Brodu. Z pochopitelných důvodů postrádala radost a optimismus dřívějších hasičských slavností.

Obtížnou funkci starosty sboru vykonával za okupace továrník Augustin Skrbek, velitelem byl městský vodák Josef Haman.[65] Pět členů hasičského sboru bylo za okupace vězněno, nikdo z nich naštěstí nezahynul. Členové sboru byli také zařazeni do protiletecké obrany, jednotlivým četám velel zmíněný Haman, Antonín Kovář a Jaromír Doubek.

Od Květnové revoluce zastávali všichni členové strážní a pořádkovou službu, řídili pouliční dopravu, vykonávali přepadové hlídky u tankových zábran, plnili příkazy revolučního národního výboru. Semilský sbor poznamenal poválečný odchod členů do pohraničí – jen v roce 1945 se vypravilo osidlovat opuštěné vesnice na Frýdlantsku šestnáct hasičů v nejlepším věku. Koncem roku měl 57 činných mužů a jedinou ženu, žádný dorost. Situaci se snažil řešit národní výbor, když požádal politické strany, aby každá doplnila hasičský sbor čtyřmi členy.[66] Sbor každoročně zasahoval u šesti až osmi požárů. Příprava členů nebyla podceňována – na jaře se konala hasičská škola a následovalo šest cvičení, zakončených velkým cvičením za účasti okolních sborů. Národní výbor si zvykl využívat pomoci dobrovolných hasičů při různých pracích, jako například dokončení stavby škol Ivana Olbrachta. Asistovali jako hlídky při motocyklových a automobilových závodech. V lednu 1950 se semilští hasiči vyznamenali při zdolávání velkého požáru v přádelně PBZ v Železném Brodě, za což jim vedení závodu i jeho tovární hasičský sbor projevily dík.[67]

Vznikl také nový závodní hasičský sbor pro n. p. SEPOS, tedy Semilské podkrkonošské strojírny, pozdější Technometru. Hasičský sbor v Klinkovicích přišel o svou zbrojnici, načež se rozhodl rozpustit a přehlásit své členy do Podmoklic.[68]

Augustin Skrbek směl zůstat starostou semilského sboru až do roku 1948, pak byl zvolen čestným starostou a nahrazen Antonínem Kovářem, zaměstnancem pohřebního ústavu. Velitelem sboru byl od roku 1947 instalatér Mikuláš Křelina, jednatelem elektrotechnik Josef Zajíček, zbrojmistrem krejčí Jaroslav Zajíček. Hasičské sbory byly vyňaty z povinnosti zřizovat akční výbory Národní fronty – nejspíš si komunistická strana uvědomovala, že pokud by u hasičů probíhaly čistky stejně tvrdě jako třeba v Sokole, neměl by kdo hasit.

Svaz požární ochrany Semily I (1951–1991)

Padesátá léta přinesla velké změny i semilským požárníkům. Najednou o svých vnitřních poměrech nerozhodovali sami, ale museli čekat na pokyny, které místním jednotám vydávaly vyšší složky Československého svazu požární ochrany, naplňující závěry sjezdů KSČ. Schůze byly povinně zakončovány Písní práce a zdravilo se výhradně Čest práci. Bratři hasiči se po sovětském vzoru stali od roku 1954 požárníky, a navíc soudruhy, a to i nečlenové KSČ.

22. dubna 1951 se v hostinci U Hajských konala ustavující valná hromada Místní hasičské jednoty Semily[69] – do ní byly sloučeny dosavadní hasičské sbory Semily I, Semily II, Nouzov a Cimbál a dále tovární sbory PBZ 01 a 05, Tofa, Rolana a Autorenova. Celá jednota měla 214 členů, z toho 121 tvořilo požární sbor. Prvním předsedou místní hasičské jednoty byl zvolen Bohuslav Ducháč, velitelem sboru Mikuláš Křelina a po jeho odstoupení Jaroslav Zajíček. Toto násilné spojení se však neosvědčilo a již roku 1953 se opět ustavily hasičské jednoty v původních místech.

V roce 1957 měla jednota Semily I 58 členů, v požárním sboru bylo zařazeno 20 členů. Podmoklická jednota měla 57 členů. Vedle místních jednot existovaly závodní požární jednoty – např. Kolora 01 v Řekách (68 členů), Rudý kovák (29), SED 01 (12) a SED 02 (17 členů).[70]

Místní národní výbor vydal v září 1951 jmenovací dekrety 121 členům veřejného dobrovolného požárního sboru, jehož velitelem se stal Mikuláš Křelina, který však později rezignoval a jeho nástupcem byl zvolen Jaroslav Zajíček. V 60. a 70. letech zastával funkci velitele Vincenc Jakubíček.[71] Velitel požárního sboru byl automaticky prvním místopředsedou jednoty, což trvalo až do roku 1971.

Požárníci Semily I měli stále ve výzbroji šestiválcový vůz Mercedes-Benz HV 8 z roku 1943 a čtyřválcový vůz PRAGA-Grand 45 HP, rok výroby 1932, dále parní stříkačku R. A. Smekal, dvoukolovou motorovou stříkačku Pompes Guinard HS 18 a stříkačku HS 12, která byla poprvé vyzkoušena 5. dubna 1952. Motorová čtyřkolová stříkačka DS 8 byla předána požárnímu sboru ve Veselé.

V zimě probíhalo teoretické školení, na jaře praktická cvičení i cvičení pořadová, utužující kázeň. Potěšitelnou zprávou bylo rozhodnutí krajské filmové komise, že už není nutné držet službu v kinech, jelikož končila éra hořlavých filmů, zůstala asistence na plesech a divadlech. Členové jednoty konali protipožární domovní prohlídky, školili domovní hlídky. Novinkou byly agitační dvojice pro volby do národních výborů a delegování členů do volebních komisí. Požárníci se před Prvním májem také podíleli na úklidu veřejných prostranství, myli prostor před zámkem a kropili park na náměstí. Měli agitovat pro vznik JZD a vstupovat do nich, brigádnicky stavět kravíny, besedovat s občany a pionýry. Zapojili se rovněž do stavby přírodního divadla, stříkali kluziště za sokolovnou a napouštěli koupaliště, dávali krev, prováděli sběr železného šrotu, barevných kovů a lipového květu, pomáhali družstevníkům při výmlatu obilí atd. V letních měsících museli od 22. hodiny večer do 4. hodiny ráno držet hlídky ve všech zbrojnicích. Neustále se uzavíraly nějaké závazky, i třeba k 50. narozeninám ministra vnitra Noska. Každý měsíc se posílalo na okres podrobné hlášení o činnosti. Povinné soutěžení se projevovalo i v tlaku na získání odznaků Vzorný požárník, Připraven k práci a obraně vlasti a Fučíkův odznak – v Semilech se však mnoho jejich nadšených nositelů nenašlo.

Na rok 1953 připadlo posunuté 80. výročí založení našeho sboru. Oslavy se zřejmě žádné nekonaly, jen se požárníci opět nechali hromadně vyfotografovat. Na přelomu června a července se na louce u Olešky v Bořkově konala okresní soutěž požárních družstev, kde získali hasiči z Nouzova druhé místo.[72]

Roku 1963 získal sbor nový cisternový trambus ASC 16 RTO, který doplnil T 805 s přenosnou motorovou stříkačkou PS 8 a závěsnou dvoukolovou stříkačku DS 16. Mercedes byl poté převeden místní jednotě v Podmoklicích. Již tehdy začínali někteří členové s opravami techniky také jiných jednot, což se za pár let rozvine do regulérního podnikání.

Bolestnou stránkou byla již trapná skutečnost, že semilská jednota stále neměla kde uložit svou techniku. Inventář byl v kůlně na dvoře radnice, na faře a na jatkách. Roku 1947 sbor žádal o přidělení stavebního pozemku na vybudování hasičské zbrojnice na Ostrově nebo v městské zahradě, jakož i jedné místnosti v radnici pro uložení spolkových písemností, které nyní plesniví ve sklepě.[73] Národní výbor tomuto záměru nebyl nakloněn a tvrdil, že jedná o získání fary pro zřízení hasičského domu. V roce 1951 se požárníci zabydleli v domě čp. 112 na Komenského náměstí. Kromě místnosti pro schůze a žňové hlídky zde měli také skladiště pracovních a cvičných oděvů, bot a další výstroje a výzbroje, dokonce tu byly nouzově uskladněny sbírky Mizerova muzea.[74] V souvislosti s budováním samoobsluhy byla v roce 1960 tato skladiště vyklizena.[75]

Prostorovou tíseň měla vyřešit nová zbrojnice na nábřeží Svatopluka Čecha čp. 185. Historie této stavby krásně ilustruje tehdejší situaci nejen v požárním hnutí. Protože za centralizovaného plánování bylo obtížné cokoliv sehnat, chyběl materiál i pracovní síly, pustili se v roce 1958 semilští požárnici do stavby sami, v rámci akce Z. Stavba se neskutečně vlekla, na nějaký čas byla i pozastavena.

Před jejím dokončením přišel městský národní výbor a velkou část Domu požárníků zabral pro své zaměstnance a náhradní školní třídy. Byl zrušen byt velitele a údržbáře, kancelář OV ČSPO a místnost pro žňové hlídky, kam se nastěhovala osvětová beseda. I velký sál byl zabrán pro taneční hodiny, přednášky a schůze.[76] Můžeme se divit roztrpčenosti budovatelů? Psali na všechny strany, když bylo bez zástupců sboru koncem roku 1960 rozhodnuto, že budova zbrojnice je sice určena požární ochraně, ale dočasně v ní budou umístěny dvě třídy pomocné školy. Rozhořčený požární sbor získal podporu u podnikových a stranických orgánů semilských závodů, bojoval jako lev u krajských i centrálních úřadů. Bojoval marně. Tehdejší komunistický předseda MěstNV Petr Puturek to požárníkům jasně vysvětlil: „Já jsem váš představený, moje stanovisko je rozhodující. Já nejsem povinen se vám zodpovídat, jelikož jste moji podřízení. Písemně vám nic dávat nemusím.“[77]

Přitom zbrojnice nebyla zdaleka hotová, ačkoliv se již používala – ještě v letech 1965 až 1966 probíhaly stavební práce a upravoval terén. Kolaudována byla až 6. září 1966 se spoustou závad. Protože chyběli řemeslníci, nebyly osazeny hromosvody, komínová lávka, oplechované dveře na půdu, dokončena věž na sušení hadic, přívod teplé vody pro sprchy, obklady v umývárnách, WC a sprchy nebyly odvětrány atd. Sklad uhlí byl nedostatečný, kotel rozbitý. Chyběly skříňky a regály pro výstroj, nebylo řešeno sušení pracovních oděvů, ztratily se revizní zprávy, mycí plocha nebyla opatřena lapači písku a olejů a přívodem vody, nebyl vybudován biologický septik atd. Lhůta k nápravě byla určena do konce srpna 1967, avšak ani za rok nebyla žádná ze závad odstraněna![78] Přesto bylo vydáno povolení k trvalému užívání. Dokonce zpětně od roku 1963!

Již v roce 1962 byla hasičská technika ze staré zbrojnice přestěhována do nové, opravovalo se čerpadlo DS 16 (svépomocí), čerpadlo PS 8 a automobil Mercedes. V dubnu byl na půdu přestěhován z fary archiv, kde měl být roztříděn. Na pomoc chtěli přizvat učitele Rudolfa Hlavu, což se nakonec nestalo.

Šedesátá a sedmdesátá léta byla v našem městě provázena útlumem činnosti dobrovolných požárních sborů. Pokračoval pokles členstva. Vzdor tomu se v roce 1964 podařilo v sále Domu požárníků uskutečnit pozoruhodnou výstavu k 100. výročí dobrovolné požární ochrany v Českých zemích, kterou během jediného týdne navštívilo přes patnáct set osob. Velké zásluhy na ní měl tehdejší archivář jednoty Karel Kovařík. Na ukončení oslav bylo uspořádáno velké aplikační cvičení, se všemi stroji, za účasti okolních sborů a závodních jednot (Semily I, Semily II, Bítouchov-Spálov, Cimbál, Nouzov, Kolora, Tofa a Technometra), definitivní tečku za oslavami vytvořila krásná fontána ze třiceti proudů. Za úspěšné umístění v soutěži požárních družstev obdržela od okresního výboru ČSPO čestná uznání družstva mužů a dorostenek ze Semil I.

Od roku 1962 chtěla semilská jednota získávat mládež do zájmových kroužků požární ochrany na školách, ale moc se to nedařilo. 6. května 1962 bylo založeno dorostenecké požární družstvo, které si dokonce založilo kroniku. Jeho členové s velitelem Vladimírem Cardou se později vesměs stali cennými oporami jednoty i veřejného požárního útvaru. Výcvikem mládeže byl pověřen Jaroslav Zajíček. Přípravy na soutěže se ujali Vincenc Jakubíček, Jan Patka ml., Jaroslav Vedral a další, kteří se s chlapci brzy spřátelili. Vedle výcviku obětavě pracovali na dostavbě zbrojnice a na úklidu města. Během roku 1964 jejich činnost zřejmě ustala.

Při volbách členů výboru MJ ČSPO Semily I 26. 1. 1964 byl zvolen předsedou Jaroslav Vedral, technický úředník, místopředsedou se stal automaticky velitel Vincenc Jakubíček. Karel Votoček byl jmenován prvním čestným předsedou, což svědčí o vážnosti, jíž se těšil. Jednota měla 73 členů, z toho 65 mužů a 8 žen, družstvo se zúčastnilo devíti požárů. Vybavení bylo v roce 1963 posíleno novým cisternovým trambusem ASC 16 RTO.[79]

Legendou se stala likvidace požáru sokolovny ve Vysokém nad Jizerou, způsobeného 8. prosince 1962. K ohni přijelo několik sborů, ale jen dvě motorové stříkačky, přičemž u jedné byla zadřená rotační vývěva, ve druhé nebyl benzín. Pak došla voda v nádržce, při hašení se dvoukolový výsuvný žebřík zvrátil a dva požárníci se zranili. Dodatečně přivolaný závodní požární sbor Kolory 01 s ASC 12 V3S a požární sbor Semily I s kropicím vozem dodaly vodu do nádrže a z ní s PS 8 na požářiště. Při následném vyšetřování se zjistilo, že v těsné blízkosti sokolovny se nacházel požární hydrant, který vůbec nebyl použit.[80]

19. dubna 1963 zasahovala v dopoledních hodinách místní jednota ČSPO u požáru v provoze 02 n. p. TOFA Semily a díky její pohotovosti a úsilí se podařilo omezit hrozící škody.[81] V okrskovém kole soutěže požárních družstev získalo družstvo dorostenců jednoty Semily I první místo!

Pro Semilany byl velice smutným dnem 19. květen 1964, kdy částečně vyhořela Riegrova turistická chata na Kozákově. Zásahu se zúčastnilo osm požárních sborů, řídil jej velitel Jakubíček.[82]

Od roku 1966 byl předsedou místní jednoty Zdeněk Hlava, kterého v roce 1968 nahradil dosavadní jednatel František Šprachta. Jednota měla v této době 86 členů, z toho 16 žen.

Od roku 1967 začala vyjíždět zprovozněná semilská parní stříkačka, i když ne k ohni, ale k výročím místních jednot v okolí – poprvé vyrazila do Jesenného a byla tam velmi obdivována. O její opravu se zasloužili členové František Bareš a Josef Haman, po nich nastoupili Jiří Housa, Antonín Vítek, Jaroslav Vondra a Jaroslav Ježek – bez nároku na odměnu. V srpnu vyrazila s párem koní ze Semil do Chuchelny, kde pak dodávala vodu modernějším motorovým strojům.

Uvolnění cenzury a úsilí společnosti o socialismus s lidskou tváří se projevilo nejen ve znovuzavedení oslovení bratr – sestra v letech 1968–1970, ale i ve větším zájmu členů o schůze a kritičnost. Z roku 1968 se dochovala zpráva, jak byl semilský sbor technicky vybaven. Do jeho „stáje“ patřil automobily RT 1600 a T 805, ze stříkaček dvoukolová motorová DS 16 a přenosné motorové stříkačky PS 12 a PS 8, které byly dohromady schopny dodávat 5 600 litrů vody za minutu. K dispozici bylo také 1100 metrů hadic. S městským národním výborem bylo dohodnuto používání kropicího vozu pro hasičské účely. Při hodnocení nadřízenými orgány patřil náš požární sbor k nejlepším zásahovým jednotkám v okrese, měl největší počet zásahů a byly hodnoceny jako rychlé a úspěšné.[83]

Semilská místní jednota začala podnikat, když to bylo po roce 1968 možné – říkalo se tomu zvláštní zapojení.[84] Komunistická vláda je tolerovala, protože ve službách byl trvalý nedostatek pracovních sil. Na útvaru vznikla dílna, která se věnovala opravám stříkaček a požárních vozidel pro jiné sbory, zisk šel ve prospěch jednoty. Opravy včetně generálek prováděl po pracovní době a o víkendech hlavně Jan Patka s Vincencem Jakubíčkem až do roku 1977.[85]

I. sjezd Svazu požární ochrany (SPO) založil v roce 1968 novou organizaci „Mladý požárník“, bez vazby na zprofanovaného Pionýra.[86] Po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy a vítězství stalinistického křídla v komunistické straně přišel v roce 1970 zákaz činnosti této organizace, nadále budou povoleny jen Socialistický svaz mládeže a Pionýr. Jen v jejich rámci mohly působit hasičsky zaměřené družiny a oddíly, které měla řídit okresní komise mladých požárníků. Vedením mládeže byl semilskou jednotou SPO roku 1969 pověřen MUDr. Pavel Dufek, který zároveň vedl skautské středisko a v něm oddíl vlčat. S nástupem Husákovy éry všechny funkce složil a omluvil se svým zaneprázdněním.

K 1. září 1970 byl v Semilech zřízen Veřejný požární útvar jako profesionální zařízení a „někde nahoře“ bylo rozhodnuto, že převezme zbrojnici na nábřeží. Milan Kouble vzpomíná, že byli s Petrem Janouškem přijati jako první zaměstnanci: „Sami jsme si všechno sháněli, jezdili jsme do Jablonce a zjišťovali, jak to kde funguje. Jednou za týden nás někdo z okresu přišel zkontrolovat nebo jsme tam měli porady. Součástí výjezdů byli dobráci, první dva nebo tři, kteří doběhli, tak vyrazili, ostatní přijeli později. Jeden den jsem tam byl já, druhý den Janoušek, třetí bylo volno, to nikdo na útvaru nebyl. Jeden telefon byl k Jakubíčkům, druhý dole. Poplach se vyhlašoval sirénami na hasičárně, jeden z nás tam zůstal nebo se nechal vzkaz u staré paní Jakubíčkové, že se vyjelo a kam.“[87] Bez dobrovolných členů sboru by to nešlo – kdo přišel na poplach na útvar, vzali jej s sebou.

Dobrovolní požárníci museli útvar opustit, ale zpočátku jim nechali aspoň malou klubovnu na schůze a brali je na výjezdy. Z techniky musel sbor odevzdat stříkačky PS 12 a DS 16, auto DVS 8 – Tatra 805, automobilovou stříkačku CAS 25 Škoda 706 RTHP, osvětlovací agregát, elektrickou sušárnu hadic, oživovací přístroj, kyslíkový dýchací přístroj a řadu dalších věcí. Se zbylou technikou se museli stěhovat zpět do staré zbrojnice na dvoře radnice. Jak na jedné členské schůzi uvedl předseda jednoty, stali se sborem bez nádobíčka i bez výstroje, odkázaným na kamarády z VPÚ.

Naštěstí profesionální pracovníci VPÚ byli často členy místní jednoty SPO, jako Petr Janoušek, Karel Lehrer, Milan Kouble, Jan Mifka, Zdeněk Návesník, Otakar Machytka nebo Jiří Housa, a pomáhali udržovat kamarádské vztahy s dobrovolnými hasiči. Některé roky to dokonce byla dobrá třetina sboru. To mělo za následek sice profesionalitu členů SPO, ale i třeba to, že se nedařilo vytvořit soutěžní požární družstvo, protože by bylo v rozporu se stanovami požárního sportu.

Pamětníci hodnotí dobu 70. a 80. let jako dobu útlumu činnosti, ne-li úpadku, protože do značné míry pozbyli smysl svého života. Na požárníky normalizace dopadala ne snad viditelnou perzekucí, ale formalismem, uzavíráním závazků, plněním plánů daných shora. Věnovali se preventivním prohlídkám, organizovali besedy s občany i s mládeží. Stále se konala aplikační cvičení a základní organizace Semily pořádala okrskovou soutěž požárních družstev. Členové stavěli kulturní dům, udržovali veřejné komunikace, pracovali na jarním úklidu, sekali trávu na Ostrově, sklízeli brambory, zavlažovali družstevní pole, sbírali druhotné suroviny. Malý zájem o brigády i další práci se projevoval na klesajícím počtu členů – v roce 1974 bylo ještě 64 členů, z toho činných 15, v roce 1988 zbylo už jen 35 členů. Když po 8. srpnu 1978 ohrožovala Semily povodeň, ZO SPO Semily I dala dohromady jen pět členů, kteří čerpali 25 hodin vodu z rozestavěného Kulturního domu v Semilech. Naproti tomu ZO Bítouchov se šesti členy tam odpracovala 93 hodin a ZO Semily II s deseti členy dokonce 160 hodin.

16. září 1973 oslavil sbor 100. výročí svého založení.[88] Součástí bylo aplikační cvičení s útokem na zámek – sídlo ONV. K oslavám bylo zakoupeno deset bleděmodrých bundokošil. Na slavnostní schůzi referoval Karel Kovařík o historii sboru, promítaly se fotografie a v restauraci Slávie podávalo občerstvení. V sokolovně měl slavnostní projev předseda MěstNV Berka, poté proběhla soutěž družstev a ukázky současného technického vybavení VPÚ, večer hrála taneční hudba n. p. Tofa za řízení O. Buriánka.[89] Odznakem Za příkladnou práci byli při této příležitosti oceněni František Šprachta, Josef Zajíček a Ladislav Skrbek a odznak Vzorný strojník získali Petr Janoušek a Milan Kouble.

Také v 70. a 80. letech se konala různá námětová cvičení, zvláště v době mezi senosečí a žněmi. Cvičení organizovali okrskoví velitelé. Ochrana úrody před požáry příslušela zemědělským družstvům, sbory dohlížely na plnění opatření. Každoročně se ve Frýdku-Místku konaly povinné velitelské dny.

V roce 1982 byl z podnětu okresního výboru SPO vytvořen v Semilech městský výbor SPO. Na ustavující schůzi 16. prosince, jíž se zúčastnili delegáti ze všech osmi základních organizací SPO – tj. Semily I, Semily-Podmoklice, Bítouchov, Nouzov, Cimbál, Kolora 01, Tofa 01 a Technometra – byl zvolen výbor a do jeho čela postaven Karel Lehrer (roku 1989 ho vystřídal Václav Roubal), místopředsedou Vladislav Čermák, městským velitelem Petr Janoušek a jednatelem Vladimír Vrbata. Výbor měl řídit a reprezentovat požární sbory celého města, převzal všechny zbrojnice do tzv. socialistické péče.[90]

Po dvacetileté pauze se v semilské základní organizaci začali intenzívně věnovat mládeži manželé Dana a Pavel Tomíčkovi, oba nadšení hasiči. V roce 1985 vytvořili spolu se Zdeňkem a Annou Koublovými družstvo z žáků třetích až sedmých tříd ZDŠ I. Olbrachta. Postupně je zapojovali do hry Plamen, potřebné finance si děti vydělávaly brigádami. Dorostence ze Středního odborného učiliště OSP vedl Ivan Erban a byli připravováni do branných soutěží.[91] Každoročně byl v Česticích u Častolovic připraven dvoutýdenní tábor s požární tematikou. Pro výcvik mládeže sbor dostal přenosnou motorovou stříkačku PS 2/3. O pestré činnosti malých požárníků vypovídá zachovaná kronika i hezká vzpomínka plk. Ing. Jiřího Kovalského, Ph.D., zařazená v této knížce. Její autor dnes zastává významnou funkci ředitele územního odboru HZS Libereckého kraje v Semilech.

Obnovení demokracie po listopadu 1989 zasáhlo i hasičstvo. Vzniklo Občanské fórum dobrovolných požárníků okresu Semily, které vydávalo letáky, volající po odchodu některých funkcionářů okresního výboru Svazu požární ochrany, kteří ještě docela nedávno odsuzovali prohlášení Několik vět, za zkompromitované staré struktury byli označeni také tehdejší náčelník Okresní inspekce požární ochrany a velitel VPÚ.[92]

Výbor ZO SPO Semily I se přihlásil k požadavkům studentů a podpořil kandidaturu Václava Havla na prezidenta republiky. Členům ponechal na vůli, zda se k tomuto prohlášení připojí.

Výroční členská schůze 15. prosince 1989 odmítla kandidátku navrženou výborem a zvolila nový výbor ve složení: předseda – Jiří Housa, místopředseda – Zdeněk Kouble, jednatel – Dana Tomíčková, velitel – Pavel Tomíček, preventista – Milan Kouble, kronikář – František Janda a referenti mládeže – Pavel a Dana Tomíčkovi.[93] Na jejich bedrech bylo vybudovat novou organizaci, která by sice na předválečné dobrovolné hasičství navázala, uměla by však zaujmout mládež a byla schopna plnit nové úkoly.

Sbor dobrovolných hasičů Semily I v současnosti

Po roce 1989 se do našich měst a obcí opět vrátili hasiči. Také v Semilech se podařilo útlum překonat a soustředit se kromě výcviku pro boj s ohněm také na požární soutěže i na práci s mládeží. Restituce majetku měly dopad na tábořiště v Česticích, pozemek JZD vrátilo původnímu majiteli a ten dal našim hasičům výpověď.

Dne 7. listopadu 1994 byly členům SDH Semily I poprvé předány věrnostní medaile za odsloužená léta v hasičské službě, čestná uznání a medaile za příkladnou práci. Oceněni byli velitel Pavel Tomíček, jednatelka Dana Tomíčková, bývalý předseda Jiří Housa, kronikář Karel Kovařík a dva bývalí členové výboru, Josef Vyhlídko a Rudolf Naděje. Členská základna byla v roce 1996 na dosud nejnižších číslech – 36 členů, ale jen 22 činných, protože starší generace s činností skončila.

Když se Pavel Tomíček stal starostou SDH, většina výborových schůzí i valných hromad se konala v jeho bistru v Husově ulici. Družstvo mužů se pod jeho vedením pravidelně účastnilo okrskových soutěží v hasičském sportu a po mnoha letech se jim dokonce podařilo zvítězit a postoupit do okresního kola. Rozvíjely se kulturní a sportovní aktivity, jako třeba plesy a dětské dny, v Husově ulici se začala budovat hasičská zbrojnice s klubovnou. V roce 2003 si sbor pořídil nový prapor a nechal jej při ekumenické mši na Semilském pecnu slavnostně posvětit farářkou Ladou Kocourkovou a děkanem Jaroslavem Gajdošíkem. Podle návrhu sboru ho zhotovila firma Interflag v Lomnici nad Popelkou. Starý prapor z roku 1889 byl zatím uložen ve zbrojnici a zasloužil by si jako jedinečná památka odborné zrestaurování.

Se starostou Markem Vrtilkou, zvoleným v roce 2005, přišla generační obměna a zvýšila se aktivita sboru, který se nyní zapojuje do všech významných městských akcí. Nechybí na Masopustu, Parohatých městech, Semilské i Staročeské pouti, ZUŠ Open, Westernovém dnu, Semilském pecnu nebo na rozsvícení Vánočního stromu, kde všude nabízí znaveným návštěvníkům bohatý výběr občerstvení. Sejkory, párky v rohlíku, langoše, dršťkovka, klobásy, hranolky, grilovaný hermelín a skvělá masíčka...

Pravou rukou starosty je místostarosta Ladislav Bruckner, velitelem sboru Zdeněk Kouble. Petr Kousal se k vedení mládeže připojil v roce 2012, Soňa Šmídová se stará o finance. O kroniku nadšeně pečuje prof. Stanislava Bradnová.

Když si porovnáme složení vedení sboru v roce 2005 a 2021, nalezneme jen drobné změny. To je zcela výjimečná situace a svědčí o tom, že členové jsou se svými reprezentanty spokojeni. Současné vedení sboru je členy nejen respektováno, ale dokonce (samozřejmě platonicky) milováno – aspoň dámskou částí sboru. Kéž by to tak ještě nějaký čas vydrželo!

Přišla totiž zvenku jiná rána, s níž se muselo nové vedení sboru nějak vypořádat. Od 1. února 2008 byla totiž v Semilech zřízena jediná výjezdová jednotka SDH obce (JSDHO), a to v Podmoklicích, kde byla právě dokončena nová zbrojnice. Je plně financovaná městem. K jejím úkolům patří provádění požárních zásahů, záchranných prací při mimořádných událostech, spolupráce s ostatními jednotkami PO a dalšími složkami IZS a plnění úkolů na úseku civilní ochrany. Rostoucí nároky a požadavky na vybavení a ochranné prostředky pro všechny sbory již nebyly pro město únosné.

SDH v Semilech I, Bítouchově, Nouzově, Cimbále i v Podmoklicích mají pokračovat jako občanská sdružení, která se věnují sportovní a kulturní činnosti, osvětě v požární ochraně a práci s mládeží. Tento moment byl pro členy těchto sborů značně bolestivý, vždyť pomáhat bližním v neštěstí pro ně bylo posláním a hlavní motivací, proč se stali hasiči. Pokud chtěli nějak pokračovat v kolektivu, ve kterém mnoho zažili a bylo jim v něm dobře, museli se přeorientovat z požárních zásahů na hasičský sport a z výcviku dospělých hasičů na přípravu mladých. Je velkou zásluhou starosty Marka Vrtilky, že sbor Semily I tímto těžkým obdobím úspěšně provedl a vytvořil dobré finanční, materiálové a personální podmínky k jeho dalšímu rozvoji.

Po vydání nového občanského zákoníku se dosavadní občanská sdružení musela přejmenovat, neboť se stala zapsanými spolky, a ta, která svou právní subjektivitu odvozují od centrálního spolku (jsou pobočným spolkem), to mají uvádět v názvu. Úplný název našeho sboru tedy od roku 2016 zní: „SH ČMS[94] – Sbor dobrovolných hasičů Semily I“.

Do sboru se po letech vrátil František Tomíček, který byl přijat v roce 1953 na valné hromadě SDH Semily, v hostinci U Kuršelů na Komenského náměstí. Moc se mu tenkrát líbilo, jak hasiči krásně drží při sobě, jaké jsou mezi nimi vztahy, rovnoprávnost, vlastenectví. Všichni si tykali a říkali si bratře. Mladí pomáhali starším, osmdesátiletým členům složit uhlí nebo dříví – každý chtěl něco dělat, nikdo se neulejval. To se za těch víc jak padesát let změnilo, místo bratře si hasiči začali říkat vole, a celkově nějak zhrubli. František přišel se zvláštním nápadem: co kdyby se zase k tomu starému oslovení vrátili? A pak všechny překvapil zřízením „pokladničky slušnosti“ – kdo na schůzi řekne hrubé slovo, měl by do ní zaplatit 10 korun. I když to mínil v legraci, bylo to pochopeno vážně a slovník tvrdých hasičů se pomalu začal uhlazovat. A když už měl pocit, že se ti dnešní už chováním přibližují hasičům z dob jeho mládí před padesáti lety, předal František starostovi br. Tomíčkovi památnou šavli, kterou sbor kdysi pořídil prvnímu veliteli a František ji dostal do opatrování. Dodnes ji při významných příležitostech starosta nosí k své uniformě a opravdu mu sluší. :-)

Mnohem víc než dřív se dbá na propagaci sboru v Semilských novinách, Hasičských novinách, Jičínských novinách, MF dnes, kabelové televizi atd. To je velká zásluha psavého místostarosty L. Brucknera, jenž se rád věnuje i novým technologiím – už v roce 2005 zavedl pro sbor webové stránky. Korunou mediálního ohlasu byla účast v soutěži Českého rozhlasu sever „Dobráci roku“ se spoustou rozhovorů, a dokonce i zpěvem.

Semilští starostové posledních let, ať již to byl Jan Farský nebo Lena Mlejnková, měli k hasičině velmi blízko, ať již díky rodině (Honza) nebo sami jsou členy (Lena). Jejich návštěvy na schůzích i táborech byly časté a pro sbor přínosné. V lednu 2016 navštívil semilskou hasičskou zbrojnici sám hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Seznámil se s činností sboru, prohlédl si areál, pochválil parní stříkačku.

Jak je všeobecně známo, proticovidová opatření v letech 2020–2021 znemožnila mimo jiné obvyklý spolkový život a zájmovou činnost dětí i dospělých. Epidemie covidu-19 mnohým vzala zdraví a zkrátila jim život, hasiče nevyjímajíce.

Počet členů sboru se každým rokem zvyšuje. Roku 2005 to bylo 45 členů – z toho dvě děti a tři mladiství. Za dva roky již počet členů překročil padesátku, v roce 2010 šedesátku, roku 2011 sedmdesát (24 dětí a mládeže) a v roce 2014 sto členů, z toho 41 mladých hasičů. To bylo myslím skvělým důkazem, že sbor funguje a že se v něm i mladí lidé cítí dobře.

Vybavení sboru

Máloco na světě se vyrovná pocitu, že konečně máte vlastní střechu nad hlavou. Od roku 1970 se semilští hasiči trmáceli po různých provizoriích, scházeli se po hospodách, techniku měli roztahanou po celém městě. Když byla 14. září 2001 slavnostně otevřena nová hasičská zbrojnice sboru v Podmoklicích, nebylo již možné řešení útočiště pro SDH Semily I odkládat.

Město přenechalo sboru k užívání dům čp. 402 ve Vysocké ulici, a to za stejných podmínek, jako skautskému střediska Varta sousední domek čp. 404. Díky obětavosti členů sboru se rekonstrukce dlouho neobývaného objektu v krátké době podařila, když odpracovali asi 1 200 hodin. 8. června 2005 mohla být hasičská zbrojnice slavnostně zkolaudována. V roce 2008 byla ještě zřízena klubovna a dokončeny terénní úpravy dvora a zahrady včetně oplocení, provedlo se odvodnění dvora a položena dlažba. Roku 2014 byl rekonstruován suterén hasičské zbrojnice pro členské schůze a zázemí k pořádání kulturních akcí, s venkovním zastřešeným prostorem pro gril, udírnu a sejkorovač. Svépomocí byla také vystavěna nová opěrná zeď k Vysocké ulici s oplocením. Kdyby spoléhali na odborné firmy, nebyli by hotovi dodnes. Jenže každý hasič ovládá několik užitečných řemesel, a tak si většinu prací dokázali zajistit sami – velké uznání zaslouží Ladislav Bruckner, Zdeněk Kouble a Zdeněk Vitáček,[95] ani ostatní však nezůstali stranou a přiložili své ruce k dílu.

Nepodařilo se bohužel zachránit historickou hasičskou zbrojnici na dvoře radnice, která byla v červnu 2005 jako městský majetek demolována, přestože nechyběly zajímavé návrhy na její využití – např. pro minimuzeum s parní stříkačkou, novinový stánek s prodejem suvenýrů, zázemí pro akce konané na dvoře, cukrárnu, případně veřejné WC. Městský architekt Křelina navrhoval zřídit na dvoře fontánu, dětské hřiště, park nebo internetovou kavárnu.[96]

Na sklonku devadesátých let se hasičské sbory poblíž Semil zajímaly o vybudování hasičského cvičiště v Bítouchově za čističkou odpadních vod. Skutečně bylo zřízeno, ale pro semilskou hasičskou mládež příliš vhodné není, protože se musí dlouho připravovat.[97] Mnohem výhodnější je hřiště SDH v Košťálově. V roce 1999 bylo s podporou semilského podnikatele Zdeňka Kordíka zakoupeno vozidlo Avia A 31.

V roce 2004 byla od města Tanvaldu zakoupena cisterna CAS Škoda 706 RTHP z roku 1965, po generálce a s plným vybavením, jež zvýšila účinnost hasebních zásahů, jichž se až do roku 2008 sbor zúčastňoval. Byl vyroben vozík na přepravu PS-12 a vlek za Avii, koupena káď na cvičení.

Pro přepravu mládeže i dospělých na soutěže sbor roku 2016 pořídil patnáctimístný minibus Ford Tranzit vyrobený v roce 1999, v docela dobrém stavu, kladinu, tunel a vzduchové pistole.

V roce 2019 si naši hasiči od benešovských kolegů koupili cisternovou stříkačku CAS 25 LIAZ 706 RTHP z roku 1982, která se uplatní při dálkové přepravě vody, zavlažování v době sucha a pro hasičský sport. Stará stříkačka byla sešrotována.

Náročná krasavice

Pýchou sboru se znovu stala stařičká, přesto již zase krásná parní stříkačka z roku 1904. Poprvé se s ní pochlubil na Sjezdu rodáků a přátel Semil na sklonku června 1997, kdy ji nechal přivézt z Muzea hasičské techniky v Chrastavě, kam se dostala v 80. letech a zachránila si tak kůži. Se vší parádou se parnička znovu projela po městě v roce 2004.

V březnu 2007 se vrátila do Semil natrvalo a byla členy sboru kompletně renovována. Cenné rady i pomoc poskytl zkušený hasič Jaroslav Grossmann z Roztok u Jilemnice. O opravu se nejvíc zasloužili bratři Marek Vrtilka, Zdeněk Kouble, Karel Šmíd, Jan Žalský ml. a Ladislav Bruckner, ale pomohl skoro každý. Byl to pro celý sbor velmi slavnostní a krásný okamžik, když se 29. dubna 2007 odpoledne poprvé zatopilo dřívím pod kotlem, stroj se rozběhl a začal plnit hadice vodou.

Není to žádný drobeček, vždyť parnička má hmotnost skoro dvě a půl tuny a její stěhování dá semilským hasičům vždycky pořádně zabrat. Mají ji totiž tak rádi, že ji nevláčejí po vlastní ose, ale stěhují nákladními auty, zejména semilské firmy WMT servis, s. r. o. (Mgr. Miroslav Jakubů), za úhradu PHM. Můžeme být hrdi na to, že v současnosti patří k vůbec nejsilnějším provozuschopným parním stříkačkám v naší republice.[98] Později semilští hasiči pomohli zase opočenským bratřím, jejichž parní stříkačka byla desítky let mimo provoz.

Ještě 26. května 2007 vyrazili zástupci SDH Semily na celorepublikový sraz parniček do Svojanova. S dalšími sedmi sbory se pokusili o vytvoření rekordu v dálkové a výškové dopravě vody na věž hradu se zápisem do české knihy rekordů. Cíl se podařilo splnit, voda byla přepravena na vzdálenost 2 505 metrů a s převýšením 132 metrů. Ve Svojanově již měla obsluha naší stříkačky elegantní čamarové stejnokroje.

6. října 2007 proběhlo taktické cvičení na dálkovou dopravu vody z Jizery a Vošmendy na Masarykovu vyhlídku na Cimbále. Zúčastnily se JSDHO Semily-Podmoklice a SDH Bítouchov, Bozkov, Benešov u Semil, Bítouchov u Bakova n. J., Loukov, Bystrá n. J., Rybnice, Dolní Sytová, Semily I, Cimbál, Jesenný, Škodějov, Nouzov, Roprachtice a Roztoky u Semil se sedmnácti zásahovými vozidly. Z Jizery to bylo 1600 m s převýšením 191 metrů, z Vošmendy 1200 metrů a převýšení 154 metrů. Na Masarykově vyhlídce byla voda z obou řek smíchána ve velké kádi a o závěrečný triumfální útok se postarala semilská parní stříkačka svými dvěma proudy.[99]

V sobotu 14. června 2008 založil semilský sbor tradici celorepublikových srazů parních stříkaček. Přijelo k nám deset strojů a překonání vzdálenosti 2 920 metrů se ocitlo v knize rekordů.[100] Sraz krásných parniček byl natolik výjimečný, že SDH Semily byl zastupitelstvem vyznamenán vůbec první Cenou města Semil.[101] Bez významné finanční podpory města, Metrostavu, firem AXL, Kadlec, RK NIKA a dalších by se taková akce neobešla.

Leč sbor ani poté neusnul na vavřínech, byť zasloužených. Následujícího roku se zúčastnil Mezinárodní soutěže historických stříkaček na zámku Konopišti. V první části byla provedena záchrana osoby z objektu a stříkání vody z ruční stříkačky na dva terče, ve druhé proběhl útok na hořící domek. Porota prohlásila všechny za vítěze. Následovala soutěž parních stříkaček v Praze-Bubenči, semilský sbor se umístil jako čtvrtý. Na výstavě parních strojů „Nábřeží paromilů“ v Hradci Králové sbor s parničkou nemohl chybět a při oslavě 145 let SDH Liberec byl krásný stroj opět obdivován nespočetnými davy.

O čtyři roky později, v roce 2013, se v Semilech uskutečnil druhý celorepublikový sraz parních stříkaček s účastí deseti strojů, do nichž bylo zapřaženo osm párů švarných koní a dva historické traktory. Vítězem čtyřboje – roztopení stříkačky, stříkání na terč, plnění sudu a stříkání na dálku – se stal nováček soutěže, SDH Opočno.[102] Na třetí sraz vyrazila semilská stříkačka v červnu 2014 do Klatov a přivezla bramborovou medaili z celkem devíti soutěžních družstev. Čtvrtý ročník proběhl v Netolicích a pátý roce 2016 v Opočně, kde konečně semilská parnička slavně zvítězila.

Posledního rekordu bylo dosaženo roku 2019 na VII. ročníku soutěže historických parních stříkaček v Otrokovicích-Kvítkovicích, kde se sešlo jedenáct funkčních strojů. V roce 150. výročí založení semilského sboru se odehrál – věřte nevěřte – již IX. celorepublikový sraz. Nablýskaně opečovávané stříkačky se svými fešnými obsluhami v krásných dobových uniformách, někdy i načančané koňské zápřeže – srdce paromila bylo nadšeno!

I když vlastně každé předvedení semilské parní stříkačky je velkou „šou“ pro diváky i zúčastněné hasiče, nemůžeme nepřipomenout často vzpomínaný výjev, znázorňující historickou událost – první příjezd naší stříkačky vlakem do Semil v roce 1904. Návštěvníci semilského Pecnu a krajských dožínek nevěřili 14. září 2014 svým očím, když na semilské nádraží přifuněl známý „hurvínek“ a z vagónu s naší parní stříkačkou radostně kynul jásajícím davům sám pan továrník R. A. Smekal v dokonalém fraku i s cylindrem. Po zapřažení parničky do koňského dvojspřeží doprovázel drahocenný artefakt až na Ostrov. Svou roli sehrál Láďa Bruckner na jedničku.[103]

Zabralo by opravdu hodně místa, kdybychom chtěli jen vypočítat místa, kde všude se naše parní stříkačka producírovala, kde přispěla k umocnění oslav výročí hasičských sborů, setkání rodáků a jiných parád. Milovníci parních lokomotiv a stříkaček nebo autoveteránů mají společnou lásku k dokonalým strojům, které již ztratily svůj praktický význam, a přesto nás stále fascinují. Jsou technicky dokonalé a zároveň krásné. Jen znalec ví, kolik práce je skryto v jejich ustavičné údržbě, aby prošly všemi úředními kontrolami a bylo je možné bezpečně používat, tak jako před sto lety. Kde se do plechu zakousl rez, praskla oj, zteřela hadice nebo těsnění či se rozbil nějaký díl, musí nastoupit příslovečná česká šikovnost a novou součástku vyrobit doslova na koleně.

Pomoc městu

Představitelé města a jeho obyvatelé dodnes spoléhají na akceschopnost jeho členů v situacích, kdy se oheň nebo přírodní živly vrhnou na město. Nemáme vojenskou posádku, a tak to budou příslušníci Integrovaného záchranného systému, kdo se pohotově ujmou naší záchrany.

V červnu 1997 se konal první sjezd rodáků a přátel Semil. SDH Semily připravil ve spolupráci s HZS Semily, dopravní policií a záchrannou službou ukázky hasičské techniky historické i současné, zásahu na hořící vůz a na hořící dům. V červenci téhož roku zasáhly Semily velké povodně. Za velkého nasazení sil všech hasičských sborů se podařilo zmírnit škody na minimum. Po povodních je starostka města Ing. Václava Kodejšová nešetřila uznáním: „Hasiči byli jedinou složkou, která byla schopna okamžitě zahájit činnost.“ Vzhledem k tomu, že povodně nejvíce zasáhly Moravu, rozhodl se jí náš sbor spolu s SDH Podmoklice vyjet na pomoc. Působil v oblasti Hodonínska, Veselí nad Moravou a Uherského Hradiště.

Již v březnu 2000 Semily znovu navštívila velká voda, sahala až ke vchodu do KC Golf. Při čerpání vody znečištěné pískem a blátem se SDH Semily I poškodilo oběhové kolo na stříkačce PS 12. Z pozdějších událostí připomeňme například obětavé zapojení sboru při odstraňování škod způsobených orkánem Kyrill v lednu 2007 nebo po povodních v srpnu 2010.[104] V roce 2013 zorganizoval SDH Semily sbírku na pomoc postiženým povodněmi. Kromě dezinfekčních a úklidových prostředků byla vybrána částka 16 200 Kč, vše bylo předáno obci Tuhaň u Mělníka.

Sbor tehdy ještě také asistoval u požárů. V roce 2003 dvakrát v Kolonce a jednou v lese v Podbozkově, 2006 – požár u Benešů nad Špejcharem a v Kolonce v Řekách.

Od roku 2008 se jeho činnost soustřeďuje na práci s mládeží, pomoc městu, kulturní a společenský život svých členů, v neposlední řadě na prezentaci parní stříkačky. Přesto je třeba zdůraznit, že sbor neztrácí bojeschopnost ani odhodlání a je připraven v rámci IZS

reagovat na potřeby společnosti v kritických situacích, jako byla třeba ta s covidem-19.

Sbor je partnerem sbírkového konta Pomozte dětem, jehož symbolem je kuře, a za tuto záslužnou činnost byl oceněn Výroční cenou za podporu a propagaci sbírky za rok 2008, kterou převzal na britském velvyslanectví. Ve sbírkové akci Peříčkový týden, prováděné v ulicích Semil, Lomnice a Turnova, jsou naši hasiči velmi úspěšní a například v roce 2019 se podařilo vybrat částku 13 080 Kč.

Za horkých letních dnů jsme mohli vidět v ulicích města členy našeho hasičského sboru, jak zalévají květinové záhony, kropí vadnoucí zeleň a ochlazují rozpálené ulice. Jsou to tisíce brigádnických hodin, věnovaných sborem blahu obyvatel. Na rozdíl od dřívějších časů už však mohou reprezentanti hasičského sboru vnímat, že ze strany vedení města je zřejmá vstřícnost k jejich potřebám.

I proto SDH rád vyhověl městu, když například v říjnu 2018 potřebovalo posílit historickou stafáž k oslavě ukončení první světové války a 100. výročí vzniku republiky – u krematoria i na Ostrově. Při sázení nové kaštanové aleje u vlakového nádraží podávali hasiči nejen teplé nápoje, ale zasadili si i „svůj“ strom, na který přispěli částkou 5 000 Kč. Velmi významnou akcí pro naše město byl celostátní „Poslední puchýř“, pořádaný odborem Klubu českých turistů – a sbor neodmítl, když byl požádán o přípravu občerstvení pro stovky účastníků.

V době covidové pandemie se sbor iniciativně zapojil do roznášky Semilských novin a junioři distribuovali po městě ušité roušky. Rozvozem dezinfekcí, ochranných masek, testovacích souprav a dalšího materiálu byl celostátně pověřen Hasičský záchranný sbor a jeho složky.

Hasičská mládež

Již jsme zmínili, že se po roce 1985 podařilo manželům Daně a Pavle Tomíčkovým obnovit činnost Mladých požárníků. Nejmladší generaci se sbor stále věnuje, je však nutné zdůraznit, že velkou pomocí je zapojení mladých hasičů – dorostenců. Během roku děti připravují na soutěže a věnují se jí i na táborech, obnovených roku 2009. První „pokusný“ hasičský tábor uspořádal Marek Vrtilka s Láďou Brucknerem v autokempu Svatá Kateřina v Chotěvicích u Trutnova (zúčastnilo se třicet dětí z 1. až 5. třídy ZŠ), což mělo velký význam pro získání nových členů. V programu tábora je kromě seznámení s hasičskou technikou zařazena také střelba, zdravověda, topografie, běh podle azimutu, uzlování a lezení na laně, jízda na lodičkách, hry a soutěže, návštěva zoo, cyklovýlety, koupání a další sportovní aktivity. Dopadl výborně, a tak se mohly uskutečnit další. Od roku 2012 se tábory přestěhovaly na Nebákov, ze sedmi dnů se staly desetidenními a opakovaná účast malých hasičů z Košťálova od roku 2016, pod vedením Pavly Stehlíkové a Josefa Šaldy, potvrzuje dobrou spolupráci obou sborů.

Ještě na jednu zvláštnost musíme upozornit – vzhledem k důrazu na hasičský sport se hasičské tábory nemohou dost dobře vyhýbat moderní hasičské technice ani technice výpočetní. Láďa Bruckner od začátku připravoval internetové zpravodajství pro rodiče – co se dělo, vařilo, jaké měli počasí, jaký byl program, co nového zažili, a hlavně fotografie, na které se všichni těší. Dnes to dělají na facebooku a současně na webových stránkách. Komunikace je dokonce oboustranná: rodiče posílají mailem dopisy dětem, ty se vytisknou a dětem předávají. Omezily se tím dřívější houfy návštěv a nepřetržité zírání dětí do mobilních telefonů, což narušovalo běh tábora.[105] Jako hlavní vedoucí působil nejdříve Ivan Rumpík, v dalších letech zkušený pedagog Jiří Jiránek a v roce 2021 se už této zodpovědnosti ujala Karolína Melichová spolu s dalšími vedoucími z řad prvních účastníků našich táborů, takže vedení tábora se pozvolna předává naší mladé generaci. Zdravotnicí je po dlouhá léta profesorka gymnázia Stanislava Bradnová, která je svým přístupem k dětem i takovou náhradní maminkou při jejich bolestech. V roce 2016 už co do počtu účastníků dohnali hasiči semilské skauty – 53 dětí a 15 vedoucích. Po deseti letech strávených na Nebákově se v roce 2022 vracíme na Svatou Kateřinu. Tábor je už plně pod vedením naší nové generace.

Všechna mládežnická družstva, která sbor zaopatřil vkusným oblečením a potřebným vybavením, se pravidelně účastní pohárové soutěže O dráčka Soptíka, soutěže Plamen a dalších. Některá z kol náš sbor sám připravuje a organizuje. A dětem se na soutěžích začalo dařit – vozí domů medaile a někdy i vítězné poháry. Velký dík patří jejich obětavým cvičitelům, Marku Vrtilkovi, Petru Kousalovi, Lucii Koublové, Denise Beckové nebo Karolíně Melichové. A je jistě skvělé, že se z nejschopnějších dorostenců stávají instruktoři a trenéři mladších dětí.

Mladí hasiči dělají sboru i našemu městu radost i čest, vždyť v roce 2019, ještě před vypuknutím epidemie covid-19, vyhráli starší žáci a dorostenci okresní hasičskou soutěž mládeže Plamen, mladší žáci a dorostenky byli třetí. Na krajské soutěži si nejlépe vedli dorostenci, kteří obsadili druhé místo, starší žáci třetí místo a dorostenky byly čtvrté. Okresní pohárovou soutěž O dráčka Soptíka starší žáci opět vyhráli a patřilo jim prvenství v kategorii Král útoků. Semilské dorostenky a dorostenci na okrskové soutěži dospělých ve Škodějově vybojovali cenná třetí místa. Je skvělé, že někteří z nich studují maturitní obor požární ochrana na Střední škole v Semilech a je tak naděje, že se z nich stanou kvalifikovaní odborníci ať již ve státní správě, nebo na dobrovolnické bázi.

Zábava a rekreace

Hasičské plesy jsou odjakživa událostí, na které se nejen hasiči, ale celé město těší. Mívají pestrý program, kvalitní hudbu, chutné občerstvení a opravdu bohatou tombolu. Jejich příprava je ale velice pracná, a pokud nepřijde veřejnost, může být výsledkem i prodělek. Po mnohaleté odmlce uspořádal sbor SDH I v roce 2003 ples v KC Golf. Hrála skupina Allegro a DJ Aleš Kvapil. Následující rok přibyl k Allegru ještě host, Happy Dance Company z Prahy. Podařilo se získat neuvěřitelných 101 sponzorů!

Na plese 2005 hrálo Allegro z Jičína, předtančení obstarala skupina HDC Praha pod vedením semilského rodáka Martina Hladíka, působivé bylo vystoupení mezzosopranistky Nadii Ladkany, doprovázené pianistou Jiřím Horčičkou. Ples navštívilo na 600 osob. V roce 2007 zazpívala na plese Věra Špinarová a přišlo 650 návštěvníků, na které čekalo v tombole 600 cen, přičemž tou hlavní byl televizor s plochou obrazovkou. Velmi úspěšný byl hasičský ples v lednu 2008, na nějž si kromě skupiny Allegro hasiči pozvali i dvojici ze StarDance Petru Kostovčíkovou a Václava Vydru, jejichž taneční umění obdivovalo na 700 návštěvníků. Další rok byl hostem večera kouzelník Pavel Kožíšek, proběhla také sbírka Pomozte dětem, při níž se vybralo 2500 Kč. K tanci a poslechu hrál swing taneční orchestr Gambit z Prahy se semilským rodákem Jiřím Horčičkou. V roce 2010 na plese účinkovali Jan Onder s partnerkou – finalisté soutěže Star dance. Menší účast na plese roku 2013 sbor poněkud rozladila a na pořádání plesů pak dočasně rezignoval. Po sedmileté přestávce se v roce 2020 podařilo v KC Golf realizovat další ples a byl vysloven názor, že by pauzy měly být maximálně dvouleté. Tentokrát si hasiči nepozvali nikoho menšího než Big'O'Band Marka Ottla z Liberce, který přilákal na tři sta tancechtivých návštěvníků.

Počínaje rokem 2009 sbor organizuje pálení čarodějnic, vždy s kvalitním občerstvením a dobrou country kapelou, jako byly HOBRBULE nebo v posledních letech oblíbené Střípky. Návštěvníků je vždycky hodně přes stovku.

Hasičský dětský den byl poprvé zorganizován v roce 2003 a samotné organizátory překvapilo, kolik dětí – většinou s doprovodem rodičů – přilákal. Od té doby se konal každoročně a k nejoblíbenějším atrakcím patřila kupodivu jízda malotraktorem. Samozřejmě nechyběli modeláři, hasičská technika z JSDHO Podmoklice a ukázka zásahu HZS Semily na hořící automobil. Počet účastníků rychle rostl – až na pět set.

Ještě bychom rádi zmínili, že sbor uspořádal i mnoho hezkých akcí pro své členy a jejich životní partnery. Připomínají se kulatiny členů květinami i dárky. Výlety za kulturou do Prahy s ubytováním v poslaneckých bytech Jana Farského a Petra Gazdíka, za houbami nebo borůvkami třeba na Branžež nebo Dvoračky (chata AXL), za vínem a památkami na jižní Moravu. Vánoční posezení na zbrojnici se stalo milou formou poděkování členům za dobře odvedenou práci. Velmi originální je způsob rozdávání dárků. Každý přinese jeden a dá jej do banku. Poté se hází kostkou a komu padne šestka, vybere si dárek. Znovu se hází kostkou a podle počtu bodů se dárky různě posunují mezi účastníky. Ve výsledku každý odchází s nějakým dárkem, o legraci není nouze.

Oslava 150 let založení sboru

Na červen 2021 byly připravovány oslavy 150 let SDH Semily, poprvé ve správný rok. Ohrozil je malý zákeřný nepřítel – koronavirus, který ochromil veškerou spolkovou činnost. Nezbylo než oslavu posunout na srpen.

V předvečer oslavy byl v letním kině promítnut skvělý Formanův film „Hoří, má panenko“. Dnes již nevzbuzuje vášnivé odsudky hasičským publikem jako v letech 1967–1968.

Dopoledne 14. srpna byla za účasti hejtmana Libereckého kraje Bc. Martina Půty a dalších významných hostí – starostky města Semil Bc. Leny Mlejnkové, starostky OSH Semily Kateřiny Slavíkové a ředitele územního odboru HZS Libereckého kraje plk. Jiřího Kovalského, Ph.D., slavnostně v Muzeu a Pojizerské galerii otevřena výstava „Ve službě bližním“, zahrnující v několika místnostech celou historii SDH Semily I. Na výstavě a brožurce se podílel též semilský kronikář PhDr. Ivo Navrátil.

Na Ostrově probíhal IX. celorepublikový sraz parních stříkaček, na který se kromě semilské dostavily také stříkačky SDH Bořitov, Jilemnice, Klatovy, Vítkovice, Netolice, Roztoky u Jilemnice, Opočno, ČHJ-HS Svojanov a soukromých sběratelů Trojákových. Co dovedou, mohli předvést vzápětí, když bylo třeba přepravit určité množství vody z Ostrava přes lávku, po regulaci, k poště a znovu na Ostrov. Pohled na radostně dýmající mašinky si nechal ujít málokdo ze Semil i blízkého okolí. Zájemci mohli posbírat razítka z jednotlivých stříkaček do pěkné brožurky, kterou sbor při této příležitosti vydal. Zároveň byla předána čestná uznání za příkladnou práci ve sboru sestře Stanislavě Bradnové a bratru Ladislavu Bucknerovi, dr. Ivo Navrátilovi za jeho pomoc při přípravě výstavy a sepsání brožurky. Zúčastněným sborům byly předány pamětní listy.

SDH Semily I připravil bohatý kulturní program (kapela KTP, Babylon Band, The PeaNuts, Magnum Jazz Bigband a Superhero Killers) a velkolepé občerstvení. Bohužel nutné zachovávání zdravotnických opatření (zejména povinný doklad o očkování proti covidu-19) odradilo velmi mnoho zájemců, kteří by jinak rádi s námi oslavili významné výročí našeho sboru. Akce se konala díky finanční podpoře města Semily, Libereckého kraje, Českomoravské pozemkové, s. r. o., Retech, s. r. o., VM TOP, s. r. o., RK NIKA, s. r. o., a JEP servis, s. r. o.

[1] KAKŠ, Ludvík Prav. Sborník: přehled českých sborů hasičských. Sedlčany: hasičský sbor, 1870, s. 38–47.

[2] V publikacích se objevují nejrůznější data vzniku sboru. Úplně mimo byl rok 1827 v brožuře ke 130. výročí založení SDH Semily. V publikaci 50 let OHJ Riegrovy č. 53 v Semilech uváděl starosta Závitkovský rok 1869, v památníku Pod praporem hasičským, Hradec Králové 1890, s. 213, stojí rok 1884. NITRA, J., Pompiéři, požárníci, hasiči, na s. 82 dokonce soudí, že to bylo již v roce 1868. Jen ve strojopisu „Riegrova župní hasičská jednota v Semilech“ z r. 1925 (asi od V. Závitkovského), je vyslovena bez důkazů hypotéza, že se v roce 1873 v tělocvično-hasičském spolku vytvořil samostatný hasičský odbor – ten tam však byl od počátku. Návrat ke správnému datu se zdařil až po důkladné rešerši ve Státním okresním archivu Semily r. 2008.

[3] KOHL, Václav. Hasičství: rukověť ku potřebě našich velitelů a cvičitelů hasičských. Klatovy: Max. Čermák, 1875, s. 106–118.

[4] Úvahy a řeči Dr. Miroslava Tyrše. Praha: Sokol, 1894, svazek 1, část 1, s. 24.

[5] SOkA Semily, OÚ Semily, kart. 274, sign. 8 5/13.

[6] Sokol, roč. 1, 1871, č. 23, s. 185.

[7] SOkA Semily, OÚ Semily, kart. 274, sign. 8 5/13.

[8] Václav Kejklíček (1847–1931), náchodský rodák, čestný občan Mnichova Hradiště, čestný člen Tělovýchovné jednoty Sokol v Jičíně, dlouholetý člen Sokola v Semilech a Mnichově Hradišti, čestný člen Hasičské župní jednoty mnichovohradišťské, spoluzakladatel Městské spořitelny v Mnichově Hradišti.

[9] Josef Čapek (1821–1901), rodák z Lomnice n. Pop., perníkář, purkmistr Semil v letech 1854–1889, čestný občan města. Byl též okresním starostou, zakladatelem Občanské záložny a řady semilských spolků.

[10] Rudolf Husák (1840–1924), čestný občan Semil, městský zastupitel, radní a v letech 1913–1919 starosta města. Jako okresní starosta rozvíjel silniční síť na Semilsku. Byl starostou SDH Semily a župní hasičské jednoty, ředitelem ochotnického spolku.

[11] SOkA Semily, OZ Semily, kart. 10, sign. 4 22/29.

[12] SOkA Semily, SDH Semily, neinv.

[13] SOkA Semily, AM Semily, sign. VII/82, 8. 9. 1875.

[14] SOkA Semily, AM Semily, sign. VII/82, 10. 9. 1875.

[15] Sokol, roč. 5, 1875, č. 12, s. 92–95.

[16] SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/92, 8. 10. 1876.

[17] SOkA Semily, SDH Semily, provolání Josefa Čapka z 6. 2. 1879.

[18] SOkA Semily, SDH Semily, dopis purkmistra Josefa Čapka purkmistrovskému úřadu v Jaroměři ze 4. 2. 1879. Jako základní příručku doporučoval „Hasičství“ od Václava Kohla.

[19] SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/92, 11. 5. 1876.

[20] SOkA Semily, OZ Semily, kart. 10, sign. 4 22/29

[21] SOkA Semily, SDH Semily, zápisy ze schůzí, 1875–1903, zápis z 5. 1. 1879.

[22] SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/92, 26. 11. 1886.

[23] SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/92, 16. 10. 1886.

[24] SOkA Semily, OÚ Semily, kart. 274, sign. 8 5/13, zpráva z 18. 12. 1886.

[25] Tamtéž, 31. 7. 1887.

[26] SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/92, 12. 9. 1887.

[27] SOkA Semily, OÚ Semily, kart. 274, sign. 8 5/13 – zde i barevné kresby.

[28] Rádce sokolský. Praha: Česká obec sokolská, 1897, s. 260.

[29] SOkA Semily, OÚ Semily, spolkový katastr, č. 170. 4. června 1883 se rozdělila také Tělocvično-hasičská jednota v Jilemnici na dva samostatné spolky, do té doby prý „úpěl Sokol v podrůčí odboru hasičského“. Tělocvična v Jilemnici. Sokol, roč. 30, 1904, č. 1, s. 13–14.

[30] Po smrti JUDr. Františka Ladislava Riegra převzala semilská župa jeho jméno.

[31] Krásné poděkování aktérům slavnosti otiskl výbor SDH Semily v Národních listech, roč. 29, 19. 7. 1889.

[32] Památník vydaný na oslavu 40letého trvání župní hasičské jednoty Riegrovy se sídlem v Semilech 1888–1928. Semily: ŽHJ Riegrova, 1928, s 6–7.

[33] SOkA Semily, OZ Semily, kart. 40. Zmíněné dvě staré stříkačky byly uloženy ve špýcharu a po jeho prodeji Josefu Machovi odprodány soukromým zájemcům.

[34] SOkA Semily, OZ Semily, kart. 10, sign. 4 22/29.

[35] SOkA Semily, AM Semily, sign. VII/82, 8. 11. 1894.

[36] SOkA Semily, OZ Semily, kart. 10, sign. 4 22/29.

[37] Z rodinné korespondence Ivana Olbrachta. Praha: Odeon, 1966.

[38] Na druhou stranu nutno uznat, že požár spilek konečně uvolnil úzkou Husovu ulici pro automobilový provoz a umožnil postavit řadu výstavných secesních domů, včetně luxusního hotelu Obecní dům.

[39] SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/91, 30. 8. 1904.

[40] Všechny doklady k tomuto požáru viz SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/91.

[41] SOkA Semily, SDH Semily, účet firmy R. A. Smekal z 9. 9. 1904.

[42] SOkA Semily, AM Semily, sign. VII/82, 9. 8. 1904.

[43] Městský vodovod s hydranty končil u Vaňkovy továrny (později pekárna), dál až k nemocnici se muselo hasit vodou z Jizery. SOkA Semily, AM Semily, sign. 93.

[44] Velký požár v Semilech. Listy pojizerské, roč. 24, č. 12 (30. 5. 1909), s. 5.

[45] SOkA Semily, AM Semily, sign. VI/92, 18. 5. 1909.

[46] O založených ohních podává svědectví i Kamila Zemanová v dopisech synovi. Např. v případě požáru tkalcovny na Hradišťatech v Benešově u Semil: „... byla již nyní obyčejná nedělní zábava, totiž hořelo, a tentokrát v továrně pana Hyblera, rozumí se, že pouze budova stará, kde stály stroje staré, nevyhovující již potřebě. Dvě hodiny budova hořela, než bylo telefonováno do Semil, a když hasiči dojeli, vše bylo již v jednu hromadu sesuté. Portýr odešel, i nadmistr, paní s dítětem jela do Semil. Zůstal tedy jen pan Václav samojediný doma, klíče od sálů neměl, a tak se tiše a spokojeně díval na to, jak staré haraburdí bere za své a bude nahrazeno moderním zařízením za peníze pojišťovny. Dnes je po městě plno vtipů...“ (Z rodinné korespondence Ivana Olbrachta. Praha: Odeon, 1966.)

[47] MIZERA, František. Sbor dobrovolných hasičů v Semilech. In: 26. jubilejní sjezd Riegrovy župní hasičské jednoty Semilské v Semilech, 1913.

[48] SOkA Semily, OZ Semily, kart. 40, zpráva o přehlídce SDH v Semilech 20. 7. 1909.

[49] SOkA Semily, sign. VI/92, 9. 2. 1916.

[50] Semilská městská rada tuto hasičskou misi podpořila 50 Kč. SOkA Semily, AM Semily, sign. IV 6/4, žádost z 9. 7. 1922.

[51] SOkA Semily, AM Semily, sign. IV 6/4.

[52] Tamtéž.

[53] SOkA Semily, AM Semily, sign. IV 6/4, prez. 20. 1. 1927.

[54] SOkA Semily, SDH Semily, výroční zpráva za rok 1928.

[55] SOkA Semily, OZ Semily, kt. 40, sign. 4 5/6. Na jeho parte je připomenuto, že hostinský Vojtíšek byl 54 let hasičským činovníkem, zejména velitelem sboru a pokladníkem župy, čestným starostou sboru a členem řady dalších vlasteneckých spolků.

[56] Václav Závitkovský (1879–1942), městský policejní komisař v Semilech, v letech 1921–1930 jednatelem SDH Semily I, 1922–1933 jednatelem župní hasičské jednoty, 1930–1935 velitelem sboru, 1936 zvolen velitelem župní hasičské jednoty Riegrovy, 1938 jejím starostou, 1939 čestným členem hasičského sboru v Semilech a župní hasičské jednoty.

[57] SOkA Semily, OHJ Semily, statistika Riegrovy župy č. 53 za rok 1930.

[58] SOkA Semily, OHJ Semily, zápisy ze schůzí.

[59] O tomto požáru přinesl zprávu také denní tisk, např. Katastrofální požár v Semilech způsobil několik miliónů škody. In: Národní zájmy. Roč. 14, č. 88 (20. 11. 1933), s. 1–2; Velký požár v Semilech. In: Pojizerské listy. Roč. 48, č. 49 (08. 12. 1933), s. 7. Firmu R. A. Smekal ve Slatiňanech velmi zajímalo, jak se její výrobky osvědčily. Velitel Závitkovský jí sdělil, že použili jak motorovou, tak i parní stříkačku, která táhla vodu ze zamrzlé Jizery 10 metry savic bez přestávky plných 40 hodin, stříkala třemi proudy. I když zamrzly vakumetr a manometr, přesto pracovala bezvadně. SOkA Semily, OHJ Semily.

[60] SOkA Semily, SDH Semily, tabulka z r. 1933.

[61] Ovšem ani situace města nebyla nijak růžová, v roce 1939 mělo nekrytý schodek rozpočtu 241 000 korun. SOkA Semily, AM Semily, sign. IV 6/4, 28. 6. 1939.

[62] SOkA Semily, OHJ Semily, celoroční výkaz za rok 1945.

[63] SOkA Semily, MěstNV Semily, kronika 1948.

[64] SOkA Semily, OHJ Semily, čj. 113-17/42.

[65] Josef Haman (1886–1964), elektrotechnik a městský vodák, velitel hasičského sboru Semily 1939–1951.

[66] SOkA Semily, AM Semily, kart. 109, sign. 93.

[67] SOkA Semily, SDH Semily, poděkování z 6. 2. 1950; 1. máj semilských hasičů. Hasičské rozhledy, 1. 6. 1950 MěstNV Semily. Kronika města, 1950, s. 577–578.

[68] SOkA Semily, OHJ Semily, žádost sboru z 11. 5. 1949.

[69] SOkA Semily, SDH Semily, zápis z členské schůze požárního sboru a hasičské jednoty 9. 9. 1951.

[70] OV ČSPO Semily, neuspoř., 1957–1958. Rudý kovák – Technometra, SED – TOFA.

[71] Podle matričních záznamů se jmenoval Vincenc Jakubíček, nikoliv Jakubiček nebo Jakubička, jak byl často uváděn.

[72] SOkA Semily, MěstNV Semily, kronika města, 1953.

[73] SOkA Semily, SDH Semily, žádost sboru z 13. 10. 1947. Podle směrnic Zemské hasičské jednoty měly mít obce od 3 do 10 000 obyvatel zbrojnici typu C: vozovnu o třech stáních, šatnu pro 37 mužů, umývárnu, učebnu, ložnici pro stráž, dílnu, skladiště nářadí, pracovnu velitele, byt zbrojmistra, leziště se sušárnou hadic po třech oknech ve třech poschodích. (SOkA Semily, OHJ Semily, pokyn velitelství ZHJ čj. 941-II-150/48.)

[74] SOkA Semily, MěstNV Semily, kronika města, 1952.

[75] V dubnu 1960 bylo zjištěno, že se do místností v čp. 112 opakovaně vloupali žáci 7.A třídy místní jedenáctiletky a odcizovali tam helmy, trubky, opasky a hasičské lodičky (Archiv MV ČR Brno-Kanice, M 8-1, Události let 1968–1969 v okrese Semily).

[76] SOkA Semily, SDH Semily, dopis jednoty na KIPO Hradec Králové z 19. 10. 1962.

[77] SOkA Semily, SDH Semily, dopis jednoty OV SPO Semily, 1961.

[78] Tamtéž, zápis o komisionálním řízení ze 6. 9. 1966.

[79] SOkA Semily, SDH Semily, socialistické závazky z 26. 1. 1964.

[80] SOkA Semily, ONV Semily, kt. 2043, sign. 582/3.

[81] SOkA Semily, SDH Semily, dopis ředitele podniku z 22. 4. 1963.

[82] SOkA Semily, ONV Semily, kt. 2043, sign. 582/3.

[83] SOkA Semily, SDH Semily, zápis o požární kontrole OIPO ONV Semily z 24. 4. 1968.

[84] Podle vyhlášky MPSV ČR č. 4/1970 Sb., o odměňování pracovníků podniků a hospodářských zařízení zřízených společenskými organizacemi a drobných provozoven národních výborů (zrušena 16. 1. 1992).

[85] Zvukový záznam Milana Koubleho ze 7. 10. 2021.

[86] SOkA Semily, SDH Semily, výzva ÚV ČSPO z 10. 6. 1969.

[87] Zvukový záznam vyprávění Milana Koubleho ze 7. 10. 2021.

[88] V této době již místní jednota SPO začala užívat označení základní organizace (ZO) SPO.

[89] SOkA Semily, MěstNV Semily, kronika města, 1973.

[90] SOkA Semily, MěstNV Semily, kronika města, 1983.

[91] PECHAN, Václav. Mladí požárníci. Rozvoj, 23. 11. 1985.

[92] SOkA Semily, SDH Semily, nedatováno.

[93] SDH Semily, Kronika mladých požárníků, s. 112.

[94] Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska.

[95] Kronika SDH Semily I od r. 2003, s. 225.

[96] SOkA Semily, MÚ Semily, kronika města, 2005, s. 448.

[97] Žádost městskému úřadu v Semilech o bezplatný pronájem pozemku za hasiče okrsků Bozkov, Semily a Chuchelna podal Josef Kovalský, velitel SDH Podmoklice. SOkA Semily, SDH Semily.

[98] Kronika SDH Semily I od roku 2003, s. 93–97.

[99] SOkA Semily, MÚ Semily, kronika města, 2007.

[100] Celorepublikový sraz parních stříkaček v Semilech dějištěm unikátního rekordu. In: Semilské noviny, roč. 16, č. 6 (2008), s. 1; Sbor dobrovolných hasičů Semily I se již podruhé zapsal do Guinessovy knihy rekordů. In: Semilské noviny, roč. 16, č. 6 (2008).

[101] Cenu města Semily získali Otakar Machytka a Sbor dobrovolných hasičů. In: Semilské noviny. Roč. 17, č. 2 (2009), s. 1.

[102] VRTILKA, Marek. Poděkování a ohlédnutí za Srazem parních stříkaček. In: Semilské noviny, roč. 21, č. 10 (2013), s. 20; BRUCKNER, Ladislav, Historické parní stříkačky po letech potáhnou na Semily. In: 5 + 2 dny. Semilsko a Turnovsko. Roč. 2, 13 (2013), s. 7; Kronika sboru, s. 195.

[103] am. Po 110 letech přijede historická parní stříkačka. In: Mladá fronta Dnes, roč. 25, 198 (2014), s. B 2.

[104] Většina následujících informací je čerpána z příslušných kronik města.

[105] Z vyprávění Ladislava Brucknera 12. 3. 2022.